Třebíč slaví dvacet let v UNESCO. Na seznamu bazilika, židovská čtvrť i hřbitov

Židovská čtvrť patří mezi urbanisticky nejzachovalejší v Evropě a její dějiny vypovídají o tom, že v Třebíči dokázali žít po staletí Židé a křesťané vedle sebe bez větších konfliktů. Po pražském je zdejší židovský hřbitov druhý největší v Česku a bazilika svatého Prokopa v areálu někdejšího benediktinského kláštera se zase vyznačuje unikátním spojením románského a gotického slohu, které ve střední Evropě nemá obdoby.

Mezi řekou Jihlavou a strmým svahem Hrádkem, které později vytvořily přirozenou hranici ghetta, se první Židé začali usazovat ve třináctém století. Do Třebíče je přilákalo tržiště, které se tu rozvíjelo po založení benediktinského kláštera v roce 1101. „Ghetto bylo oficiálně vyhlášeno v roce 1723, tři roky předtím, než císař Karel VI. vydal translokační patent nařizující separaci Židů od křesťanského obyvatelstva,“ říká Vendula Polivková, pracovnice turistického informačního centra Zadní synagoga.

Omezit židovskou populaci v Evropě měl takzvaný familiantský zákon, který pouze nejstaršímu synovi dovoloval založit rodinu. Židovská obec v Třebíči dosáhla početního maxima ke konci sedmnáctého století, kdy v ghettu o přibližně sto domech žilo téměř sedmnáct set obyvatel. Díky přírodním podmínkám – čtvrť od zbytku města z jedné strany oddělovala řeka a z druhé kopec – nebylo nutné stavět zdi. Jenže zároveň se sídliště nemělo kam rozšiřovat. Do jednoho domu se tak musely vměstnat tři až čtyři rodiny.

Hustotu zástavby si uvědomíte hned, jakmile do čtvrti vstoupíte. Domy jsou nalepené jeden na druhém a na některých se dodnes zachovala dvě popisná čísla i dvoubarevné fasády. Protože nebylo místo na uličky, které by spojovaly dvě páteřní „tepny“, procházelo se jednoduše skrz domy, což si můžete vyzkoušet v rámci prohlídky. Na ženské galerii v Zadní synagoze je vystaven model zachycující podobu čtvrti v roce 1850.

Po přijetí nové ústavy v roce 1948 přestaly platit protižidovské sankce a obyvatelé zaniklého ghetta se začali stěhovat pryč. Těsně před druhou světovou válkou ve městě žilo kolem tří set Židů.

„Všichni byli v květnu 1942 transportováni do Terezína a pak do vyhlazovacích táborů na východě. Po válce se jich vrátilo jen něco mezi deseti a dvaceti. Neměli dost síly na znovuvybudování komunity, která tak zanikla. Poslední místní přeživší holokaustu zemřela v roce 2020,“ vypráví nám průvodkyně během prohlídky.

Podle plánů ze sedmdesátých let minulého století měla čtvrť ustoupit panelákové výstavbě, od čehož se později i kvůli nevyhovujícímu podloží upustilo. Město se naopak rozhodlo oblast bývalého ghetta zachránit. Dneska je většina objektů v soukromých rukou – v některých se bydlí, v jiných vznikly kavárny či ubytovací zařízení. Jednou z budov, kam turisté míří, je Zadní synagoga, která svému účelu sloužila zhruba od roku 1670 do dvacátých let minulého století.

Za první republiky v ní skladovala kůže firma Subak a synové. Po druhé světové válce budova připadla národnímu podniku Zelenina, který zde skladoval zejména brambory. „Budově škodila především vlhkost, což je vidět na výzdobě, kterou do určité úrovně od země nebylo možné opravit,“ ukazuje Vendula Polivková na malbu v hlavním sále. Ta se v podstatné míře zachovala díky rozhodnutí koželuhů zakrýt ji bílou omítkou.

Po zrestaurování se na stěnách objevily znovu liturgické texty – převážně začátky modliteb a částí Talmudu, soupisů rabínských diskusí, které pojednávají o židovských zákonech a tradicích. Kromě textů stěny krášlí i rostlinné ornamenty. Ozdoby však najdeme i jinde. „V judaismu není obvyklé vypodobňovat postavy či zvířata, ale tady je několik výjimek,“ upozorňuje průvodkyně na dvojici lvů na sloupech.

Stejná zvířata zdobí erb Valdštejnů, posledních pánů třebíčského panství. „Údajně byli k židovské komunitě nejvlídnější a povolili výstavbu synagogy.“ Strop je opatřen barokní štukovou výzdobou v podobě tří oken. Dvě zobrazují noční oblohu s hvězdami a prostřední západ slunce. V zadní části hlavního sálu, kam směli jen muži a chlapci od třinácti let, se nachází památník s téměř třemi stovkami jmen třebíčských obětí holokaustu.

V Zadní synagoze nechybí ani tradiční rituální umyvadlo sloužící k očistě před obřadem či sedmiramenný svícen, který symbolizuje sedm dnů, během nichž Bůh stvořil svět. „Nejdůležitější je jihovýchodní stěna směřující k Jeruzalému s výklenkem pro uchování tóry, který zakrývá synagogální opona,“ podotýká Vendula Polivková s tím, že původní opona z druhé poloviny devatenáctého století, která byla vyhlášena národní kulturní památkou, se nachází ve vitríně na ženské galerii.

Tím se dostáváme k výstavě Místo života, která je v této části synagogy umístěna. Veškeré exponáty jsou zapůjčeny z Židovského muzea v Praze. Kromě zmíněné opony jsou k vidění repliky náboženských textů z Třebíče, předměty z každodenního života jako jarmulka či mužský modlitební plášť. „Třásně v rozích symbolizují povinnosti vůči bohu. Při pohřbu se odstřihnou, čímž se tento závazek zruší.“

Poslední vitrína obsahuje zkrácený svitek tóry. „Obvykle bývá dlouhý kolem dvaceti metrů a jeho výroba je velmi náročný, zdlouhavý a drahý proces, neboť tóra se dodnes píše ručně.“ Z ženské galerie vede schodiště do sousedního domu někdejšího obchodníka Seligmanna Bauera, kde se od roku 2011 nachází expozice bydlení židovské rodiny v meziválečném období.

V předsíni se seznámíte se svátkem Pesach, který se časově kryje s křesťanskými Velikonocemi. Vystaven je nekvašený chléb, rituální mísa i nůž, který se používá k rituální porážce zvířat. S tím souvisí i seznam košer potravin v Česku, který je k nahlédnutí v kuchyni na stole prostřeném k svátku šabat. Devítiramenný svícen v ložnici odkazuje k svátku Chanuka. Zajímavá je předmanželská smlouva zarámovaná na stěně. „Dříve byla podmínkou svatby a ochraňovala práva ženy.“

V přízemí Seligmannova domu můžete navštívit prvorepublikové hokynářství s figurínou majitele. Dalším významným objektem bývalého ghetta je například klasicistní dům Leopolda Pokorného, interbrigadisty padlého ve španělské občanské válce, po němž je pojmenována celá ulice. Jediným dochovaným funkčním průchodem skrz dům se dostaneme na nábřeží a odtud k domu rabína.

Před ním je do dlažby zasazen takzvaný kámen zmizelých (ve čtvrti jich je více) věnovaný poslednímu třebíčskému rabínovi Mojžíši Ingberovi, který byl zavražděn v Osvětimi. Protější Přední synagoga z let 1639 až 1642 měla původně renesanční sloh, ale po požáru z poloviny devatenáctého století byla přestavěna do neogotiky.

Sloužila do začátku druhé světové války a v padesátých letech minulého století byla přeměněna na kostel Československé církve husitské.

Součástí prohlídky je i návštěva sklepení s dochovanou rituální lázní zvanou mikve. Do ní je nutné se zcela ponořit před významným svátkem, muži navíc každý týden před šabatem a ženy minimálně jednou za měsíc. „Nádrž musí být dostatečně hluboká a mít přirozený přítok a odtok. Většinou se buduje ve sklepě, někdy bývá vykachlíčkovaná a připomíná bazének,“ říká Vendula Polivková. Do ledové vody se mohla při koupeli vkládat rozpálená cihla.

Cesta na židovský hřbitov vede do kopce a trvá asi deset minut. U vchodu stojí obřadní síň z roku 1903 s cenným interiérem, jehož součástí je mimo jiné porcelánové obřadní umyvadlo bohatě dekorované květy. Na hřbitově odpočívá jedenáct tisíc nebožtíků, ale náhrobků najdete „jen“ tři tisíce, neboť kvůli nedostatku místa se pohřbívalo v patrech. Nejstarší pochází z roku 1625.

Na samém konci hřbitova stojí osamělý hrob Rafaela. „Podle pověsti se jednalo o starce, kterému mor zabil celou rodinu. Aby nákazu zastavil, rozhodl se obětovat sám sebe. V noci vykopal hrob a pohřbil se. Do druhého dne údajně mor ustal,“ vypráví průvodkyně. Připomíná také, že na židovské hroby se místo květin nosí kamínky, které jsou trvanlivější a odkazují na pohřbívání během putování Židů pouští.

Aby byl trojlístek třebíčských památek UNESCO kompletní, zbývá navštívit baziliku sv. Prokopa, která je součástí bývalého benediktinského kláštera později přestavěného na panské sídlo. Vchodu dominuje portál s názvem Brána rajská. Hlavním motivem výzdoby je chvalozpěv na boha a stvoření světa. „V jednotlivých pásech jsou vyobrazeny rostliny, hory a pohoří, propasti a doliny, zvířata, vodstvo a lidé,“ říká vedoucí cestovního ruchu v Třebíči Václav Prchal.

Na budování baziliky se ve třináctém století podílela stavební huť z Porýní, kde už v té době vládla gotika, zatímco na našem území dozníval románský sloh. „Jinou stavbu, kde by došlo k takovému propojení obou stylů, u nás ani jinde ve střední Evropě nenajdete.“ Netypické jsou například románské klenby nad mnišským chórem zavěšené do prostředního oblouku. Ten se zase vymyká tím, že nemá nosné pilíře a jeho oporou jsou stěny kostela.

Střed oblouku zdobí erb Valdštejnů, kteří se zasloužili o obnovu baziliky a její přestavbu do barokně-gotické podoby. „Rok 1468, kdy byla Třebíč obléhána vojsky uherského krále Matyáše Korvína, totiž pro klášter znamenal katastrofu. Mniši byli vyhnáni a z areálu vzniklo panské sídlo. Bazilika pak následujících téměř dvě stě let sloužila jako sýpka, koňské stáje, pivovar nebo prádelna. Až po náročných úpravách v první polovině osmnáctého století získala znovu církevní využití.“

Václav Prchal upozorňuje na netypickou podobu prostředního kruhového okna – rozety – za oltářem, které je namísto obvyklých dvanácti částí rozděleno na deset. Dalším unikátem je kompletně dochovaná takzvaná trpasličí galerie, drobná arkáda v apsidě. Oba tyto prvky románské architektury jsou dobře vidět zvenčí z klášterní bylinkové zahrádky.

Zatím ale zůstaneme uvnitř a vydáme se do opatské kaple se vzácnými freskami, kterými byl původně vyzdoben celý kostel. S datací do roku 1250 patří k nejstarším na našem území.

„Námětem většiny nástěnných maleb je život Jana Evangelisty – zázraky, které vykonal, a zkoušky, kterými musel pro svou víru projít, vzhledem k tomu, že první křesťané byli pronásledováni.“ Vyobrazeno je tak jeho mučení ve vařícím oleji či otrava jedem.

Jedinou postavou s dochovaným obličejem na zdech kaple je zakladatel řádu svatý Benedikt. Průvodce podotýká, že fresky nesloužily pouze jako výzdoba, ale i jako „učební“ materiál.

„Běžný středověký věřící neuměl číst ani psát a na zdech kostela, kam docházel pravidelně, mohl vidět motivy spojené s vírou, kterým se říká Bible chudých.“ Fresky se malovaly do vlhké omítky, což jim zajišťovalo větší trvanlivost. Barvy pocházely hlavně z minerálů.

Nejstarší dochovanou částí kostela je krypta, která do šestnáctého století sloužila jako pohřebiště opatů a dobrodinců kláštera. Každý z padesáti románských sloupů je zakončen hlavicí s rostlinným motivem, přičemž ani jeden není stejný. „Klenba už je ale gotická, částečně postavená ze dřeva máčeného v roztoku vápna a vody, aby byla pevnější a dřevo bylo chráněno před škůdci.“

V kryptě, později využívané jako pivovarský sklep, se natáčely filmy jako Markéta Lazarová, Jan Hus, V erbu lvice, Hlas pro římského krále nebo poslední díl seriálu Ztracená brána. Bazilika sv. Prokopa je jedním z největších kostelů v Česku. Hlavní loď má na délku téměř sedmdesát a na šířku dvacet metrů, klenby ve výšce sedmadvacet metrů. Stěny se směrem nahoru rozestupují. „Těžko říct, zda šlo o stavitelský záměr, nebo následné poškození, ale rozdíl je nahoře o metr a půl větší než dole.“

Může se vám hodit na Firmy.cz: Informační a turistické centrum Zadní synagoga, Dům Seligmanna Bauera