Tisíce let jim nebezpečně přitažlivý poklad z moře zajišťoval bohatství. Pak přišla ropa

Nastupujeme na palubu dlouhé loďky vyložené barevnými koberci. Za zády se nám zdvihají štíty majestátního pohoří Al-Hadžar, před námi se pro změnu otevírají vody Perského zálivu.

Naším cílem je plovoucí farma a muzeum Suwaidi, kde se mohou turisté seznámit s nelehkým živobytím lovců perel, jejichž historie ve Spojených arabských emirátech (SAE) sahá až do období před sedmi tisíci lety. Zároveň jde o minulost poměrně nedávnou - poslední lovci se na dno moře potopili na přelomu 30. a 40. let minulého století.

Průvodce, zamračený vousáč v bílé dišdaše (roucho s dlouhými bílými rukávy) Bilal al-Chálid, je už na první pohled nepřístupný, o perlách ví ale všechno podstatné. Když po krátké plavbě vystoupíme na plošině plovoucího muzea nedaleko pobřeží, na úsměv skoupý muž začne ihned vydávat instrukce, aby neztrácel ani vteřinu drahocenného času.

V prvním patře expozice nás postupně provede kolem několika tabulí, které nabízejí stručný exkurz do historie. Dozvídáme se mimo jiné, že nejstarší přírodní perle je osm tisíc let a objevili ji u Abú Dhabí. Druhou nejstarší perlu našli u města Umm al-Kuvajn, které se nachází rovněž v SAE, a její stáří je 7500 let. Zhruba tak dávná je i tradice lovců perel, kteří přinášeli do oblasti dnešních emirátů obživu až do objevu ropy a do doby, než japonští vědci přišli na způsob, jak perly kultivovat, tedy „pěstovat“ s drobnou dopomocí.

Perla se v útrobách ústřic, perlorodek či perlotvorek vytvoří tak, že se dovnitř dostane třeba zrníčko písku. Organismus se proti cizímu tělesu brání a obaluje ho perletí. Při kultivaci je proces totožný, jen se do lastur záměrně nasadí jádro z přírodního materiálu a pak už se jen čeká. Úspěšnost samozřejmě není stoprocentní, i tak je však mnohonásobně vyšší než u zcela přírodních perel, kde je šance na nalezení blyštivé kuličky pouhé procento.

Jak posloucháme výklad, začíná nám pomalu docházet, že lov perel byl značně nejistý podnik. Nejenže při něm nešlo zaručit úspěšný nález, ale největší šance se navíc naskýtala pouhé čtyři měsíce v roce - od května do srpna. Od listopadu do února bylo moře k lovení příliš studené.

Vrcholnou sezonu trávili lovci perel kompletně na moři. „Takže se nevraceli každý den na břeh?“ vyhrkne šokovaně kdosi ze skupiny. Průvodce Bilal se nechápavě podívá a pak vysvětlí, že něco takového by bylo absolutně kontraproduktivní, protože perly se lovily po celém Perském zálivu.

K výjezdům se používalo několik typů lodí a na každé byla posádka čítající asi dvě desítky mužů. Ne všichni samozřejmě byli lovci, ale právě lovců a jejich náhradníků bylo nejvíc – to kdyby náhodou předchůdce při pátrání utonul, což nebylo nijak výjimečné. Práce to byla nejistá a nebezpečná a byla k ní zapotřebí velká kapacita plic. A také odolnost, protože posádka si musela vystačit jen s malým množstvím pitné vody na den.

Lovci nosili speciální oděv, kolem krku měli košík na lastury, na noze lano se závažím, aby se rychle potopili, a na nose kostěnou svorku, aby omylem nevdechli vodu. Za jediný den sestoupili do hlubin až dvěstěkrát. Absolutně děsivá představa, pomyslím si, když hledím do temných vod Perského zálivu. Kultivace je přece jen nesrovnatelně bezpečnější způsob, ačkoli vzácné přírodní perly samozřejmě zůstávají těmi nejcennějšími.

Po úvodním historickém exkurzu putujeme do druhého patra, kde si průvodce Bilal sedne na koberec a otevře tajemný kufřík, v němž se ukrývají perly za dobrý milion korun. Každý pytlíček obsahuje kuličky různé velikosti, od těch nejmenších po ty nejobjemnější či s velmi nepravidelným tvarem. Dotýkat se nebo dělat prudké pohyby je přísně zakázáno! Každý přílišný náklon nad obsah kufříku vyvolá u Bilala jemné cukání v obličeji následované upozorněním, že takhle už je vzdálenost snad dostatečná.

„Kvalitu perel určuje několik faktorů – velikost, tvar, barva a lesk,“ vyjmenovává průvodce a dodává, že žádná pravá perla není stejná a žádná není dokonale kulatá či zcela hladká. Odborník tedy v žádném případě nejsem, ale osobně se mi zdají všechny vyložené perly dokonalé ažaž. Už na pohled jsou zářivé a absolutně fascinující.

Když je prohlídka u konce, vyrazíme zpátky na pobřeží. U Bilala, který kormidluje naši loď, konečně pod maskou přísného učitele probleskne i nějaký ten úsměv – asi mu spadl kámen ze srdce, že se jeho milovaným perlovým exponátům nic nestalo a návštěvu dalších zvědavců přežily bez újmy a v plném počtu.

U přístavu má perlová farma Suwaidi také svůj obchůdek, kde lze zakoupit šperky i jednotlivé perly coby suvenýry. Na náhrdelník, jako nosila Alžběta II., to ale tentokrát nevidím.

V souvislosti s perlami mohou turisté navštívit ještě jedno místo v emirátu Rás al-Chajma. Je jím historická vesnice al-Džazíra al-Hamra. V minulosti ji obývali kromě jiných profesí také obchodníci s perlami, kteří se v podstatě postarali o to, že se oblast dostala na světové mapy. V minulém století ale lidé začali postupně odcházet a místo pustlo. Dnes ho úřady opět dávají do kupy a proměňují ho ve skanzen.

Návštěvníci mohou nahlédnout do interiérů několika domů, místní mešity anebo do pevnosti. Pravidelně se tu konají také nejrůznější kulturní akce, jež mají přispět k postupnému oživení místa. Kromě jiného si tak lze udělat komplexnější obrázek o tvrdém životě lovců perel, na jejichž práci závisely osudy celých komunit.