Zkázu hradu Žerotína uspíšili obyvatelé podhradí, kvůli stavivu bortili cimbuří i věže

O několik kilometrů dál, přes silnici vedoucí na Louny, stojí další ruiny. Tady dostavěno bylo, ale nyní jen dvě na desítky metrů vzdálená torza zdí ukazují, že tu stálo sídlo jednoho z nejznamenitější českých šlechtických rodů pánů ze Žerotína.

Psával se i Žirotín a založili ho ve 2. polovině 13. století. Ruiny stojí na pahorku na konci stejnojmenné vsi.  Moc toho tu neuvidíte, ale jako odbočka ze zmíněného Panenského Týnce za to stojí.

Historik, archivář a politik Václav Vladivoj Tomek, autor dvanáctisvazkového Dějepisu města Prahy o Žerotínu píše:

„Poetickými a lahodnými lesními partiemi dojdeme za nebeského ticha a klidu (to už dávno neplatí) ke staroslavným imposantním zříceninám hradu Žerotína, původiště to soujmenného českého rodu panského, znaku černé orlice, proslulého v podivuhodných zářivých dějinách našich bohatými a rekovnými pány Plichtou, Habartem a Jaroslavem. Spatřujeme zde dnes ovšem skromné jenom trosky slavného někdejšího pamětníka české moci a hrdosti. Hrad Žerotín v opuštěnost upadl a v sutiny své se zhroutil a bolestně znenáhla rozpadal po nemilosrdném a, tvrdém a nelidském vydrancování švédském léta 1639. A černou, nelítostnou a nenahraditelnou zkázu jeho uspíšili zcela bezmyšlenkově a hluše ztupělí obyvatelé podhradí, kteří hromadně odtud odváželi stavivo a bortili surově bezmocné cimbuří, hlásné věže, bdělé vždy brány a ostražité, věrné a mateřsky něžné, láskyplné hradní zdi.”

Krásná Tomkova čeština popisuje rozval hradu, takových bylo po vlastech nemálo, stavební kámen se přímo nabízel k využití na chalupy, stodoly, chlévy…

O vsi víme, že tu roku 1250 seděl Ratiboř ze Žerotína, hrad vznikl do roku 1290, to ves vlastnil Habart, otec známého rytíře Plichty, oblíbence krále Jana Lucemburského. O jeho hrdinských činech vypráví Dalimil ve své kronice. Habart založil nedaleký Týnec, místo směnil za Louny, které připadly králi a ten je povýšil na město.

Habartovi synové Jaroslav a Plichta bojovali v lucemburských službách, Plichta zřejmě inicioval kolem1280 založení kláštera klarisek. Z týneckého kostela Panny Marie budovaného za účasti parléřovské huti se zachovaly, po poboření husity, zbytky plánovaného trojlodí a presbytář bez klenby.

Chrám by mohl být místem, kde je pohřbena Anežka Česká, odpočívá tu i Plichta zabitý při bojích v roce 1322.

Týnec drželi Žerotínové do roku 1462, Jaroslav s Plichtou byli za husitských válek přívrženci císaře Zikmunda, po Žerotínech přišli na panství Klinštejnové, Vojínové, Doupovcové z Doupova. Vilém Vojtěch z Doupova se účastnil jako komisař stavovského vojska protihabsburského povstání, po smrti v roce 1621 ho odsoudili ještě ke ztrátě třetiny majetku, odňaty mu byly dvůr, hrad a ves Žerotín.

Pro císařskou pokladnu byla pobělohorská doba ekonomicky velké terno, zrovna jako o několik let později přesun obřích majetků po zavražděném Valdštejnovi, Smiřických a dalších šlechticů zlikvidovaných v Chebu. Začal příliv zahraniční šlechty a hody na majetku.

Žerotín koupil hrabě Jan Zdeněk Vratislav z Mitrovic roku 1623, Švédové Týnec i Žerotín zničili v roce 1639. Poté jako pustý ho zakoupil Popel z Lobkovic, roku 1678 ho přibral ke svému budyňskému panství Gundakar z Ditrichštejna, zdivo si rozebrali místní, většina se ho sama rozpadla.

Hradní pahorek osázeli třešněmi a ořechy, nakonec tu vznikla i sušárna švestek. Na jedné ze zachovalých zdí uvidíte část psaníčkového sgrafita. To by svědčilo o renesanční přestavbě, ale kdo ví...

Tolik zbylo ze sídla kdysi vážených Žerotínů.