Ze Zakarpatí do Beskyd: Zachráněný kostelík slouží katolíkům i pravoslavným

Původně řeckokatolický kostel nechal z vesnice poblíž Mukačeva na vlastní náklady v roce 1931 rozebrat a převézt do Beskyd báňský inženýr, někdejší ředitel Vítkovických kamenouhelných dolů a mecenáš umění Eduard Šebela (1878–1952).

Obyvatelé obce Hliňanec, která byla v roce 1976 sloučena s Čynadlovem, si totiž postavili větší zděný kostel a ten předchozí zůstal opuštěný. V Kunčicích pod Ondřejníkem pak našel nové využití – slouží katolíkům i pravoslavným.

Když dřevěnou stavbu vyložili z vagonů a znovu ji sestavili, bylo nutné ji podezdít, udělat novou podlahu a nezbytné opravy. Ořezáním poškozených dubových trámů se objekt v zadní části zkrátil o čtyři metry. Tradiční konstrukce vyznačující se třemi stupňovitými věžemi – nejvyšší nad vstupem a nejmenší nad presbytářem – však zůstala zachována. Nově byl kostel vysvěcen jako římskokatolický a pojmenován podle hornických patronů svatých Prokopa a Barbory.

Otec kostelnice Evy Žurkové, který byl coby čtrnáctiletý svědkem příjezdu a montáže kostelíku, v něm působil jako varhaník. Stavba přirostla k srdci i jeho dceři, která se stará o pořádek a výzdobu. Utírání prachu, vysávání, praní a žehlení deček, obstarávání čerstvých květin a občas i provázení návštěvníků se věnuje ve volném čase. Od začátku příštího roku, kdy odchází do důchodu, už to ale bude práce na plný úvazek.

„Spousta lidí si myslí, že je to kostel pravoslavný,“ ukazuje směrem k ikonostasu, který není pro římskokatolický interiér typický. „Dneska už ale církve spolupracují a jejich symboly se prolínají, takže se tady konají obřady římskokatolické, řeckokatolické i pravoslavné. Každý má přitom během bohoslužeb trochu jiné zvyklosti,“ dodává. Kostelík převezený z dnešní Ukrajiny byl konstruován pro potřeby řeckých katolíků, což je poznat například na akustice.

„Jejich kostely nejsou zařízené na varhanní hudbu kombinovanou se zpěvem na kůru. Prostor je jinak členěný a prázdnější, takže zvuk se v něm tolik nerozptýlí. Místo toho se odráží od oltáře, který je v komorních podmínkách velice blízko, a tím pádem je slyšet sebenepatrnější falešný tón,“ vypráví Eva Žurková z vlastní zkušenosti. Zpěv věřícím usnadňuje doprovod elektronických varhan, které si nechali vyrobit v Itálii speciálně pro „malý dřevěný kostel“.

Prostor je rozdělen do tří částí, které hrají roli v řeckokatolické liturgii. Kněz slouží mši v prostoru za takzvanými carskými vraty, která jsou součástí ikonostasu. Uprostřed kostelíka je místo pro ty, kteří už jsou pokřtěni, a v poslední části hned za vstupními dveřmi se shromažďují ti, kteří pokřtěni nejsou.

Římští katolíci mají jiná pravidla a svatyni za carskými vraty využívají jako sakristii. Jejich kněz stojí před ikonostasem čelem k lidem, kteří sedí v lavicích – ty původně v kostele chyběly.

Ikonostas vyřezaný z velkých kusů dřeva prošel už dvěma renovacemi, naposledy v roce 2014. Ikony jsou na něm řazeny do pěti pater. Nahoře se nacházejí výjevy ze Starého zákona a pod nimi obrazy dvanácti apoštolů. Ve třetí řadě jsou výjevy z Nového zákona, následují obrazy svatých Mikuláše, Bohorodičky, Krista Krále a archanděla Michaela. Úplně dole najdete dvě ikony – první znázorňuje Abraháma, který chce obětovat syna Izáka, druhá svatou rodinu na útěku před Herodesem.

„Je to rarita nevyčíslitelné hodnoty, na kterou se jezdí dívat lidé z celé republiky,“ říká Eva Žurková. Protože je ikonostas háklivý na povětrnostní vlivy, nesmí do kostela foukat ani zatékat. Po dvou vloupáních ho bylo také nutné napojit na bezpečnostní systém. Zloději si odnesli mimo jiné původní kříž s Kristem a svatostánek a obrazy sv. Prokopa a Barbory.

Před několika lety v kostele naopak přibyly vitráže zobrazující slovanské věrozvěsty svaté Cyrila a Metoděje a také svaté Prokopa a Barboru. Objekt byl zároveň opláštěn novými šindeli. Na naše území se za první republiky převezlo celkem pět řeckokatolických kostelů z Podkarpatské Rusi a jeden z východního Slovenska.

Ten v Kunčicích pod Ondřejníkem je obklopen hřbitovem a stojí jen pár set metrů od někdejšího sídla ředitele Eduarda Šebely (dnes penzion Karolína), jehož dcera Milada si v kostelíku v roce 1937 vzala hraběte Eduarda Larisch-Mönnicha. Další rok se jim narodil syn Karel, ale manželství nevydrželo a v roce 1942 bylo rozvedeno.