Zámek na rozhraní dvou světů vzpomíná na malé moře a mění se před očima návštěvníků

Idea to není ani trochu fantastická. Pod Krušnými horami, právě poblíž místa, kde dnes stojí barokní zámek Jezeří, jehož předchůdcem byl gotický hrad, prvně písemně zmiňovaný v šedesátých letech 14. století, se kdysi totiž rozlehlá plocha nacházela. Jednalo se o Komořanské jezero, jež vzniklo přibližně před 15 tisíci lety a dosahovalo rozlohy až 56 kilometrů čtverečních. Takže opravdu skoro malé moře.

Postupně se zmenšovalo, na začátku 19. století už mělo sotva dva kilometry čtvereční – a po roce 1831 bylo vymazáno z povrchu zemského čili vysušeno. A to na příkaz knížete Ferdinanda z Lobkovic. Aby se tu později začalo těžit hnědé uhlí - a ještě později místo původního mělkého jezera zaujal povrchový důl Československé armády (ČSA). Který už je dnes ovšem také víceméně na odchodu…

Zámek sám o sobě na webových stránkách hovoří jako o „objektu na rozhraní dvou světů“, což je pojmenování naprosto výstižné. Tyčí se na samém okraji bujné zelené přílivové vlny, nad fádní plochou, na niž ovšem příroda zvolna, nenápadně, zato vytrvale útočí. Vítězné listnáče a další vegetaci je vidět už i hluboko pod zámkem, nejen v jeho okolí či na strmých svazích nad ním.

Zámek se veřejnosti otevřel v roce 1996 a stal se „průkopníkem neobvyklé prezentace – prezentace neopravené památky, kdy je návštěvník svědkem její postupné proměny“, píše se na zámeckém webu. Což dál platí.

Aktuálně vrcholí dva roky trvající rekonstrukce divadelního sálu (kam pochopitelně nelze vstoupit, jen zdálky nahlédnout), ve kterém kdysi mj. koncertoval hudební skladatel Joseph Haydn a další veličiny své doby. „Práce jsou ve finále, hotovo by mělo být v září,” řekl Novinkám Miroslav Přibyl, pracovník vztahů k veřejnosti zámku Jezeří.

Zmíněnému roku 1996 a pozitivním změnám z přelomu 80. a 90. let minulého století, kdy byly zahájeny opravy zámku, předcházela desetiletí chátrání, vandalských útoků, ale i hrozba likvidace. K té byla významná památka určena ještě v polovině 80. let minulého století z důvodu prioritní těžby uhlí.

Vstoupit nejen do interiérů, ale i do pohnuté historie zámku i blízkého okolí, mohou zájemci na dvou prohlídkových okruzích: procházka zámeckými interiéry trvá 60 minut, okruh s výhledem zve na poloviční dobu.

Vyhlídková trasa vrcholí v druhém patře jihovýchodního křídla, a to pohledem do míst, kde by v budoucnosti pod zámkem mohlo své místo znovu zaujmout jezero – hovoří se o zhruba 600 až 700hektarové ploše, jež by se mohla začít napouštět už za dva či tři roky s dobou napouštění 15 až 17 let. „Asi to potrvá o nějaké roky déle,” upozornil Miroslav Přibyl. Kromě napájení vodou z potoků se sice uvažovalo i o výstavbě přivaděče z Ohře, ale tato idea nejspíš nedojde naplnění...Nicméně budoucnost reflektující název zámku se začíná rýsovat.

Nejen zámek, dnes ve správě Národního památkového ústavu, a to poté, co v roce 1996 Martin Lobkowicz daroval objekt státu, ale i jeho blízké okolí si zaslouží návštěvníkovu pozornost. Kromě zámeckého parku je v každém případě vhodné využít nabídku alespoň jedné ze dvou skvělých vyhlídek.

Ta bližší je relativně hodně blízko, přímo od zámku k ní vede „kamzičí stezka“, krátká, ale strmá. Nebo je možné vydat se po modré a žluté od zámku západním směrem, po zhruba 400 metrech v lokalitě Pod Jánským vrchem se dát prudce doprava neznačenou cestou – a po obdobné distanci stanout nad zámkem i celou rozlehlou pustinou, na horizontu lemovanou například nápadným Hněvínem nad Mostem.

S druhou vyhlídkou, o níž se na mapách hovoří také jako o Goethovu sedátku, je to mírně složitější – nejen proto, že se nachází o něco dál i výš. Buď se lze k ní vydat po modré a žluté, pokračovat po modré a za výrazným levotočivým zákrutem se u buku s nápadně velkou ulomenou větví dát ještě jednou vlevo a mírně sestupovat k vyhlídkovému místu. Nebo si na Mapách.cz najít zmíněný vyhlídkový bod a ve vhodném okamžiku k němu zahájit prudký výstup ze žlutě značené turistické trasy.

Vyhlídka je to v každém případě kouzelná, lemovaná větvemi listnáčů, téměř letecká; navíc i okolí tohoto místa, plné balvanů a skalních výchozů umí potěšit.

Výš už tentokrát nepůjdeme – vezmeme to naopak dolů. Po modré severním a severovýchodním směrem jsou to necelé tři kilometry k dolnímu okraji Albrechtického údolí. Místo je to poměrně divoké, ale nikoliv neschůdné. Protéká jím Černický potok, v době mé návštěvy ne zrovna vodnatý, ale i tak fotogenický; mezi balvany spěchala nádherně průzračná voda.

Na trase potoka, jemuž se říká i Albrechtický (pojmenovaný je tak podobně jako údolí po jedné z místních zaniklých obcí), nebyl dvoumetrový Albrechtický vodopád ten den příliš patrný, což ale nebyl žádný problém. Tato krušnohorská končina je totiž přitažlivá nejen zámkem, vyhlídkami, potokem v divoké roklině, ale už sama ze své podstaty – již charakterizuje i bujný lesní porost s dominantním bukem a jeho zcela viditelná expanze.