Záhady a strašidelná zákoutí v Česku: fext, Buchlov i korunovační klenoty

Ostatně všichni je dobře známe - přízraky, zjevení, záhadné události z hrůzyplných románů a povídek. Ale také hastrmany, bubáky a čerty kouřící své fajfky někde na vrbě poblíž Hrusic, v časech, kdy tudy ještě nevedla dálnice a pan Lada kreslil své obrázky.

Dnes je jiná doba. Bojíme se teroristů a ze zakletých mnichů máme legraci. Přestali jsme věřit na nadpřirozené úkazy. Škoda. Bylo v nich trochu hrůzy, ale také hodně snů i poezie. A možná i něco málo pravdy…

„Až do svých sedmi let jsem bydlel v rozpadávajícím se zámku nedaleko Prahy,“ vzpomíná na své dětství grafik a sběratel pověstí Martin Stejskal. „Dneska je ta stavba už zpustošená, jenže tehdy atmosféra starodávného zámku působila na malou dětskou dušičku ohromujícím způsobem.“

Na zámku se tradovala pověst o bílé paní. Šlo údajně o jakousi ruskou šlechtičnu, která tam zemřela v 17. století.

„Zjitřená představivost dítěte, umocněná klenutými místnostmi, velkými sály a prostředím, kde při závanu větru všechno vrzalo a skřípalo, způsobila, že jsem dodnes přesvědčen, že jako dítě jsem bílou paní doopravdy viděl. Byl to i jeden z důvodů, proč jsem se v dospělosti rozhodl začít sbírat tajuplné české pověsti a začátkem 70. let minulého století jsem se odhodlal k sepsání knihy všech dostupných strašidelných legend.

Také jsem si uvědomil, že jsem patrně představitelem té poslední generace, která ještě na vlastní kůži alespoň trochu poznala v autentickém prostředí něco z těch kouzelných děsů a víry v nadpřirozeno,“ líčí impuls k napsání knihy Labyrintem tajemna Martin Stejskal.

Za typicky české strašidlo považuje fexta: „Fext je českou a moravskou raritou,“ pokračuje Stejskal.

„Objevuje se v pověstech, které jsou svým vznikem a dějem těsně svázané s dobou po třicetileté válce. Jde o nezranitelného muže nadprůměrné výšky s obrovskou silou. Vyznačuje se tím, že nemůže být nějak jednoduše a přímočaře vysvobozen. Je to vlastně svého druhu zombie - oživlá mrtvola. K jeho zlikvidování je potřeba absolvovat celý rituál, například střelit fexta do srdce svěcenou kulkou a podobně. Pověsti o fextech se hojně vyskytují zejména v oblasti Českomoravské vysočiny,“ dodává Martin Stejskal.

„Každý pořádný hrad musí mít své strašidlo,“ říkává s nadsázkou lecjaký turista a dělá si tak legraci z konkurenčního soupeření mezi kastelány, kteří kdejakého studenta oblečou do historického kostýmu, udělají z něj přízrak, který se návštěvníkům možná jen nakrátko zjeví, možná je ale i někde provází celým hradem jako průvodce.

Nicméně paradoxem je, že když odejdou poslední návštěvníci, o nadpřirozených událostech kasteláni nikdy nevtipkují. Dokážou vyprávět i řadu pozoruhodných příběhů. Jedna z historek například popisuje samovolně zřítivší se starodávný portrét zemřelého zámeckého pána. Obraz spadl sám od sebe těsně před půlnocí, a to právě ve výroční den tragické vraždy, která se na zámku odehrála před čtyřmi sty lety. Byl přitom zavěšen na obrovské skobě, která zůstala zcela neporušená. Místnost byla naprosto uzavřená, nemohl tam být ani lehký průvan.

Jiný kastelán zase vyprávěl, jak se skupina mladých průvodců na Buchlově v noci bavila tím, že jedna z dívek si v noci oblékla velkou noční košili a coby svérázné strašidlo se procházela uprostřed noci po hradbách. Její kamarádi a kolegové ji pozorovali z nádvoří, smáli se a tleskali - až do chvíle, než se za dívkou znenadání objevily obrysy ženské postavy v bílých šatech.

„Všichni v tu chvíli ztuhli strachem. Naše kamarádka na hradbách se na nás zkoumavě otočila, divila se, proč se už nesmějeme. Viděla jen naše vytřeštěné oči. Zeptala se, co se děje. Jeden z nás na ni přiškrceným hlasem houkl, ať přestane blbnout a jde rychle dolů. Báli jsme se, aby se neotočila, neuviděla to bílé světlo s obrysy záhadné postavy a leknutím aby pak nespadla z hradeb. Když dívka slezla dolů, přízrak náhle zmizel.“

Šest mladých lidí s dobrým zrakem vidělo tu tajemnou ženskou postavu. Bavili se o tom ještě dlouho a nakonec se shodli, že každý viděl úplně totéž. „To nemohla být halucinace,“ líčí svůj zážitek kastelán, který tuto příhodu osobně zažil, když coby student přes léto vypomáhal jako průvodce.

To, že ve starých zámcích vržou o půlnoci parkety, jako by se v komnatách kdosi neviditelný procházel, to že psi na hradech často bezdůvodně vrčí a vy se pečlivě rozhlížíte po nádvoří, procházíte místnostmi a nikde nikdo - to všechno vám kasteláni vylíčí, a vy tušíte, že si nedělají legraci. Nikdy vám ale nedovolí zveřejnit jejich jméno a místo, kde se to či ono odehrálo. Každý kastelán má totiž nad sebou okresní správu hradů a zámků a také ředitele, který by si mohl říci: Člověk, co věří na duchy, nemá na hradě co dělat.

Velkým počtem strašidel disponují u nás i starobylá města. Vévodí mezi nimi Praha. Skoro v každé uličce Starého Města či Malé Strany najdeme dům, k němuž se váže nějaká pověst. „Zrození“ některých fantomů se občas dá i logicky zdůvodnit. Třeba představa o ohnivém psu, jenž za noci pobíhá městem, mohla vzniknout z toho, že ve středověku stály v noci na každém nároží koše s plápolajícími ohni. V nich si sluhové provázející své pány na nočních výletech zapalovali louče. Inu, veřejné elektrické osvětlení tenkrát nebylo.

V Praze je rovněž spousta vodníků. Každý úsek Vltavy má svého. Jejich král sídlí pod vyšehradskou skálou, v křišťálovém paláci. Za časů kněžny Libuše byl k lidem přátelský. V době dívčích válek se ale prý zamiloval do samotné Vlasty a ta nejprve krátce opětovala jeho city. Avšak ve chvíli, kdy dala dohromady své vojsko a odešla se šesti sty bojovnicemi na Děvín, vodníka odvrhla. Od těch dob je část řeky pod vyšehradskou skálou nejnebezpečnějším úsekem pro plavce i lodivody.

Na různých místech v Praze straší také několik rytířů, pár kostlivců, nějaký ten čert, přízraky jeptišek, na Petříně narazíte na rusalky, na Malé Straně na mlynářovu dceru, která se upsala ďáblu. Výrazně se mezi pražská strašidla začlenili i alchymisté a různí šarlatáni, pozvaní do Prahy císařem Rudolfem II. Dětské báchorky? Pohádky?

Z velké většiny snad ano, ale možná ne tak docela. Existuje pověst o korunovačních klenotech české země. Kdo si korunu neoprávněně nasadí na hlavu, do tří dnů zemře násilnou smrtí. Poslední si ji „vyzkoušel“ Reinhard Heydrich. Dva dny před atentátem.