Za krásami Posázaví: K Žampašskému viaduktu i Slapské přehradě

Žampach je naším nejvyšším kamenným železničním mostem. Je položen na trati tzv. Posázavského pacifiku mezi stanicemi Jílové u Prahy a Luka pod Medníkem. Postaven byl nad údolím zvaným Kocour, kterým protéká potok Studený. Na jižním konci Žampašského viaduktu se nachází železniční tunel vedoucí do Jílového u Prahy.

Při pohledu na viadukt nám může připadat, že u nás taková stavba nemá obdoby a není českého původu. Nebudeme daleko od pravdy. Pracovali na něm dělníci z celé Evropy, zejména však Italové, a to v letech 1898 až 1899. Uveden byl do provozu o půl roku později.

Svou inspiraci hledali architekti u starověkých Římanů, kteří podobným způsobem stavěli své akvadukty a mosty, a italští dělníci již měli zkušenosti s podobnými stavbami v Alpách. Nad jejich dobře odvedenou prací můžeme bez výčitek smeknout i dnes, jelikož nebyl most nikdy výrazně opravován, a to i přesto, že přes něj přejede denně okolo třiceti vlaků.

Menší rekonstrukci se však nevyhnul. Stalo se tak v letech 2011 až 2012, kdy most dostal nové koleje, izolaci proti zatékání vody a zábradlí.

Výška mostu čítá 41,73 metru s délkou 110 metrů. Výškou ho tak můžeme například přirovnat k pražskému Nuselskému mostu, který měří do výšky 42,5 metru. Původně měl být Žampach dokonce o čtyři metry vyšší.

Ve střední Evropě se svojí výškou řadí na druhé místo. Nejvyšším je pak švýcarský viadukt Landwasser se svými 65 metry, který v zasněžené horské krajině vypadá opravdu jako z pohádky.

Zajímavé je, že osa Žampašského viaduktu není přímá, ale kopíruje oblouk o poloměru 180 metrů. Jednotlivých sedm oblouků je od sebe vzdáleno 12 metrů. Pilíře byly postaveny z místní hrubozrnné žuly (granodioritu), jež byla dovážena z lomů v okolí Sázavy a z údolí Studeného potoka. A nejen těmito parametry se pyšní tento technický unikát.

Stavba Žampachu byla prováděna bez zvláštní mechanizace, a především v nepřístupném terénu, což jednoznačně prověřilo schopnosti stavitelů. A to i z toho důvodu, že se současně stavělo dalších 14 kilometrů tratě, kde se razilo ještě dalších šest tunelů. Skloubit tyto činnosti dohromady muselo být tedy jistě náročné. Jenom na Žampachu pracovalo v jedné směně kolem 200 dělníků. Po celé stavbě úseku pak jejich počet rostl do tisíců.

Přes viadukt se bylo poprvé možné projet 1. května v roce 1900 a od roku 1958 se řadí mezi naše kulturní památky. V roce 2013 pak vydala Česká národní banka minci s vyobrazeným Žampachem. Jednalo se o šestou zlatou minci z cyklu mosty. Žampach byl vybrán nejen pro svoji unikátnost, ale také kvůli historii těžbě zlata v Posázaví. Císař Karel IV. dokonce nechal založit v Jílovém u Prahy mincovnu. Dnes zde můžeme navštívit muzeum těžby zlata.

Pokud se budete chtít po viaduktu projet, je potřeba nasednout na železniční spoj Vrané nad Vltavou-Čerčany. Snadno se k němu lze dostat i autem. Most nelze přehlédnout, neboť silnice vede přímo pod ním. Za pozornost stojí ale i celé údolí a naučná stezka, která okolo viaduktu vede.

Navštívit tak můžete i nedaleké štoly sv. Josefa, sv. Antonína Paduánského a Halíře, kde se ve středověku těžilo zlato. Ve štole sv. Josefa se dokonce ukrývá tajemné jezírko, kam se prý v noci chodí koupat permoníci, kteří od pradávna ochraňovali havíře při jejich práci a na cestách domů.

Traduje se také, že polibek u jezírka zamilovaným párům stvrdí jejich lásku. Štoly jsou pro návštěvu ideální v horkých letních dnech, neboť v jejich labyrintu je teplota pouze 8°C. V zimě doly slouží jako zimoviště netopýrů.

Od Žampachu se přes Kamenný Přívoz přesuneme k 10 kilometrů vzdálenému Teletínu. Odtud se vydáme na vyhlídku Máj, kde je rozhodně jeden z nejhezčích a nejvyhledávanějších výhledů na Vltavu. Cestu k vyhlídce nemůžete minout, je dobře značená. S vyhlídkou je pak srovnatelná Solenická podkova u Zduchovic. Máj se nachází na vysoké skále nad bývalými Svatojánskými proudy a fascinující pohled do kaňonu s tvarem podkovy připomíná arizonskou Horseshoe Bend.

Vyhlídka je celoročně přístupná a z Teletína se k ní dostaneme po žluté turistické značce přibližně po 1 kilometru. Doporučujeme obezřetnost při každém kroku, neboť vyhlídka není nijak zabezpečena. Můžeme se tu pokochat nejen krásně rostlými borovicemi zdobícími sráz, ale i výhledem na přehradu, ke které se také přesuneme.

Svatojánské proudy patřily k vyhledávané přírodní lokalitě na střední Vltavě a nacházely se mezi Štěchovicemi a Slapy ve skalnatém údolí, kde řeka peřeje vytvářela.

Proudy dostaly název po svatém Janu Nepomuckém, jakožto ochránci před vodním nebezpečím. Vodáci tyto proudy považovali za jedno z nejnebezpečnějších míst na řece, přičemž jejich délka byla sedm kilometrů. Tento úsek byl kvůli četnosti skalisek také obávaným místem pro voraře, kteří těmito vodami dopravovali dřevo či sůl do Prahy.

Vltava sloužila tehdy jako hlavní dopravní tepna, neboť kolem řeky nebyly žádné komunikace. Voroplavba se jako taková střetla s konkurující automobilovou a železniční dopravou až v roce 1947.

Jako zajímavost můžeme uvést, že poslední vor po Vltavě plul v roce 1960. Po dokončení stavby Štěchovické přehrady došlo v roce 1943 k zatopení části proudů. I tak byla nadále tato oblast vyhledávána trampy a Pražany, kouzelné peřeje a tehdejší podobu však vzala výstavba další přehrady. Zbývající část proudů zatopila vodní nádrž Slapy v roce 1954.

Přesuneme se ke Slapské přehradě, kde se po cestě podél řeky zastavíme u sochy Jana Nepomuckého. Postavena byla v roce 1722 v blízkosti Ferdinandova sloupu na místě zvaném Horní Slap. Ačkoliv socha prošla v roce 1890 restaurátorskými opravami, musela být v roce 1908 nahrazena na stávajícím podstavci sochou novou. Torzo původní sochy je údajně zakopáno v řečišti. V roce 1998 byla socha znovu vysvěcena a otočena tváří směrem k Vltavě.

Socha Jana Nepomuckého však není jediná, která na Slapech stojí. Od roku 2012 se tu nachází sousoší zvané Setkání sv. Jana s andělem, běžnému oku však skryté. Nachází se totiž na dně Slapské přehrady, přesněji řečeno ve čtyřicetimetrové hloubce. A to v místech, kde původně stávala v letech 1722 do 1954, než bylo údolí zatopeno. Autorem sochy je Petr Váňa.

Pokud bychom se na sochu chtěli přece jen podívat, museli bychom si vzít potápěčské brýle a ponořit se až na dno. Ponor prý však není snadný kvůli hloubce, špatné viditelnosti i blízkosti hráze. Pro snadnější navigaci je k soše natažena šňůra a jsou zde umístěny cedulky s ukazateli. Na dně se nachází též i replika Ferdinandova sloupu.

Sloup, který se nyní tyčí na skalní stěně před přehradou, má také svoji historii, která sahá do vlády Habsburků. V těchto dobách probíhal mezi českými a rakouskými zeměmi čilý obchod se solí. Ta se dovážela z Rakouska do Českých Budějovic povozy a pokračovala dále na lodicích a vorech po Vltavě do Prahy. Kvůli nebezpečným skaliskům bylo za vlády Ferdinanda I. strženo nejen několik skal, ale upraveno bylo též řečiště a postaveno mnoho nových jezů.

Císař Ferdinand III. poté úpravy rozšířil. Šlo především o odstranění velkého skaliska Sedlo, jež bylo odnepaměti jedno z nejromantičtějších míst, tvořilo však současně nejnebezpečnější úsek Vltavy. Skála totiž zasahovala téměř do poloviny řečiště a pro plavce byla největší překážkou. Tyto úpravy byly hotovy v roce 1643 a tento pískovcový monolit byl jako upomínka vztyčen právě v místech zbytku odstranění těchto skalisek.

Ke sloupu se v roce 1722 přidala zmiňovaná socha Jana Nepomuckého a po napuštění Slapská přehrady byly přemístěny pod hráz na levý břeh Vltavy, kde stojí dodnes. Na hlavici opět stojí i železná orlice s císařskou korunou, která prý v roce 1918 při vzniku republiky byla jako symbol rakouské nadvlády svržena do Vltavy.

Slapy jako součást tzv. Vltavské kaskády jsou pátou největší přehradou u nás. Přehrada byla vytvořena za účelem regulace toku řeky, výroby elektrické energie a byla první velkou stavbou vltavské kaskády. S výstavbou se začalo v roce 1949 a na konci roku 1954 byla slavnostně uvedena do provozu. O rok později byla uvedena do provozu vodní elektrárna.

První rozhodnutí o stavbě přehrady však padlo již v roce 1933. Přehradu drží betonová gravitační hráz vysoká 65 metrů a její objem vody čítá 270 milionů kubických metrů. Pyšní se vodní plochou 14 kilometrů čtverečních a vodní jezero, které se táhne až k přehradě Kamýk, má délku 44 kilometrů. Uvnitř hráze se nacházejí tři Kaplanovy turbíny o výkonu 48 MW. Výkon energie lze regulovat dálkově z centrálního dispečinku ve Štěchovicích. Odtok z přehrady může být regulován i nádržemi ve Štěchovicích či Vraném.

Význam nádrže tkví především v ochraně před velkými vodami, což Slapy potvrdily již v červenci 1954, kdy i před svým dokončením zachránily Prahu před povodní.