Článek
Zámek a skanzen jsou ve Strážnici ve středu zájmu turistů, městečko má ale i další, poněkud opomíjené skvosty. Třeba hned dva kostely. V zimě se u sv. Martina zavře a chodí se jen do kostela Nanebevzetí Panny Marie. Topit ve dvou rozlehlých budovách by přivedlo obecní pokladnu na buben.
Investicím se ale strážničtí radní stejně nevyhnou. Kostelu Panny Marie, jenž stojí na bažině už víc jak 250 let, opadává omítka. Podle místních někdo před mnoha lety udělal chybu a důmyslně zbudované odvodňovací kanálky a průduchy při některé z oprav prostě zazdil. Teď se vše musí uvést do původního stavu.
Víno Radka Botura uskladněné v podzemních chodbách.
Zatím alespoň donátoři přispěli Panně Marii na vyřezávané repliky starých kostelních lavic, jejich jména si mohou přečíst návštěvníci na decentní tabulce na první řadě určené k sezení. Lavice vznikly jen za výrobní náklady v dílně tatínka jedné z českých missek, Elišky Bučkové. A missky má Strážnice taky dvě.
Po rovině do Radějova
Až za pěkného počasí, od června, se stejně jako druhý kostel otevírá strážnická synagoga. Stojí v severní části města uprostřed bývalé židovské čtvrti. Původní modlitebna byla nahrazena v roce 1804 novou, kde se až do roku 1941 odehrávaly bohoslužby, pak přišli nacisté a po nich v roce 1948 komunisté.
První synagogu vyplenili, druzí jen dílo zkázy dokončili – jednu dobu tak tady byl dokonce sklad židlí nábytkářského družstva Ton. Unikátní je umístění hřbitova, který proti všem tradicím přiléhá hned k synagoze. Pod domem správce se dodnes zachovaly rituální židovské lázně – mikve.
Lidové kroje jsou stále součástí folklórních slavností.
A už opouštíme město zadní silničkou směrem k Radějovu. Milovníci jízdy na kole ocení rovinku vhodnou i pro děti. Na kraji obce vzdálené asi pět kilometrů od Strážnice je dobře udržovaný kostel sv. Cyrila a Metoděje, postavený na počátku minulého století v novorománském stylu.
Radějov v létě ožívá nejen folklórem, ale také turistickým ruchem, a tak je tady vše potřebné; spousta možností ubytování, dobře značené informační centrum, stejně jako cyklistické stezky, lesy, dančí obora, rybníky ke koupání a chytání ryb.
Tajná chodba
Nedaleký kopec Žerotín (322 metrů nad mořem), jenž je podle legendy spojen chodbou se strážnickým zámkem, pokrývá réva. Jaké se tu dělá víno, je možné v Radějově zjistit na řízených degustacích třeba v penziónu Roseta, kde už na jaře panoval čilý předsezónní ruch. Dodělávaly se poslední úpravy restaurace, růžových zahrad kolem domu i vinných sklepů ve stráni.
Majitel Rosety, František Mrkva, založil v roce 1994 rodinný podnik zaměřený na agroturistiku, kde se kladl hlavní důraz na pěstování růží, teď se ale o své hlásí i vínko. „Chodí se k nám na dřevéčkové vínko. Místo etiket má každá láhev dřívko s názvem.
Cuveé se jmenuje po růžích. Třeba tohle je Mabela,“ hrdě ukazuje svou produkci pan Mrkva, absolvent vysoké školy zahradnické v Lednici.
Roseta kromě toho nabízí ke koupi až čtyři sta odrůd růží. A když si třeba nevěsta nevybere z palety barev požadovaný odstín, vypěstují jí růži doslova na přání.
Po oskerušové stezce
Rovina v Radějově brzy přechází do poměrně náročných kopců – však jsme taky na okraji horského pásma Bílých Karpat – kde se za každou zatáčkou silnice vynoří alespoň jedna pečlivě udržovaná chata či chalupa.
Oskeruše pomáhají proti horečce.
Pro pěší je lepší přehoupnout se do nedaleké Tvarožné Lhoty po Oskerušové stezce. Cestou je možné vyšplhat po ocelové konstrukci na rozhlednu Travičnou. Výhled je z ní úchvatný – na jedné straně Beskydy, na druhé Rakousko.
V okolí Travičné se to hemží ekologickými dobrovolníky z celého světa, kteří spí na místní salaši a vyráží do okolních kopců na byliny. Některé rostou i v blízkosti osamělých, mohutných stromů, takzvaných oskeruší (tady je někdy píší jako oskoruše).
Strom řazený mezi jeřáby, který většinou v Čechách vůbec neznají, dlouho místní nepokládali za žádný zázrak nebo alespoň něco výjimečného. Pak stačil nápad muže, který se přiženil do Tvarožné Lhoty, a hned vznikly slavnosti oskeruší a muzeum oskeruší.
Muzeum oskeruší
Plod oskeruše vypadá jako malá hruška, k jídlu se ale hodí až v okamžiku, kdy se zcela zcvrkne a ztratí tak svou trpkost. Dělají se z něho kompoty i pálenka a má nevýraznou chuť. Hodnota oskeruší je ale především v jejich zdravotních účincích. Používají se například při střevních potížích, horečce nebo dokonce na revma.
Kroje, pagáče, dortíky a víno
Kroj má ve Strážnici každý člen rodiny, ať mladý či starý, šijí a vyšívají ho maminky, tety, babičky. Obléct si kroj je slavnost, a tak si k němu ani mladé dívky neberou žádné šperky, líčení je víc jak decentní.
Nejen při lidových slavnostech, ale při každém setkání s přáteli nechybí něco z místní kuchyně – škvarkové pagáčky, jejichž pikantní varianta je s vlašským ořechem zasazeným uprostřed každé placičky, domácí buchty nebo ořechová bábovka. Aby zůstala vláčná, přidávají do ní hospodyňky majolku.
Pokud Strážnicí jen projíždíte, určitě si zajděte na malé osvěžení do nové cukrárny U Anděla vedle kostela sv. Martina. Zákusky jsou vždy zaručeně čerstvé, mezi oblíbené speciality patří vedle panna cotty i pařížská roláda.
Podávají se ovocné dortíky, zmrzlina nebo káva. Ceny se pohybují kolem pětadvaceti korun za porci sladkého.
Na vínko se zase chodí do restaurace k Boturovi. Vinař Radek Botur sice tuhle provozovnu pronajímá někomu jinému, ale svoje víno, které dováží do vybraných podniků až do Prahy, má hned ve vedlejším sklepení.
Až nad sebou uslyšíte vlak, tak to jste pod nádražím, říkají s respektem místní o jeho vinných katakombách.
S jejich budováním se začalo už v 16. století, otec současného majitele byl sochař, a tak tu podzemní jezírko hlídá i kamenný vodník.
Celou historii oskeruší, které dlouho rodí i osm set kilogramů plodů, je k vidění v muzeu na návsi ve Tvarožné Lhotě, kde má každý dům pečlivě udržovanou předzahrádku i spoustu kytek v oknech. Obec zkrátka nezapře, že má i cenu ze soutěže Kvetoucí sídla. A svou roli sehrály samozřejmě i oskeruše nebo – chcete-li – oskoruše.