Z kamenné střechy Novohradských hor do údolí k levádě a vodopádu

Vrchol Novohradských hor nepatří mezi ty, jež nabízejí ohromující daleké výhledy; Kamenec výhled nenabízí žádný. Jen shluk skal v přítmí lesa poblíž česko-rakouské hranice – ale to vůbec není málo. Jako bych kdesi zdálky zaslechl dědu Komárka z jedné populární české filmové komedie: „Ale je tady krásně!“ Jo, tady jo.

„Novohradské hory jsou kraj zalitý tichem. Odlehlým, trochu zapomenutým koutem, který po čtyři desetiletí protínala hradba mezi Západem a Východem… Novohradské hory nikdy nepřišly o svou duši a své duše, tohle pohraničí ani zdaleka nepřipomíná jiné periferní regiony…“ poznamenává Jan Štifter ve své knize Za tichem – Novohradské hory. A dodává: „Tady u nás je pořád ještě možné putovat celý den a nenarazit na otevřený kiosek, s lidmi se tu někde ještě pořád nepočítá…“ Ale zpět na trasu.

Kousek pod vrcholem Kamence, ve směru ke státní hranici (na zeleně značené turistické stezce) poutník narazí na nenápadné, tak trochu skryté stopy civilizace. Letité stopy. Konkrétně: rozvaliny bývalého hostince, torza jeho obvodových zdí. Kdysi se prý jednalo o místo, kde se rádi scházeli pašeráci.

To jsme již od rakouského území jen pár set metrů. Na hranici zelená značka končí – přechází v červenou a posléze společně s modrou zamíří jednoznačně k jihu.

Zmiňuji se o tom detailu proto, že po nějakých třech kilometrech přináší výpad k sousedům pohled na zámek jak ze škatulky (soukromý zámecký komplex Rosenhof) a také na dvě krásné vodní plochy (Horní a Dolní Rosenhofský rybník; Oberer a Unterer Rosenhofer Teich).

Nebo taky můžeme na Kamenci udělat čelem vzad a po zelené se vrátit tam, kde jsme výstup zahájili. To znamená do Pohoří na Šumavě. Protože toto místo minout či jej mít jen za startovní čáru na cestě do kopců, by byl neoddiskutovatelný hřích.

Pohoří na Šumavě o sobě v písemné podobě dalo poprvé vědět v roce 1524. Jeden čas se dokonce jednalo o městečko, ovšem ty doby jsou dávno pryč… Stejně jako jeho předchozí názvy. Zelený Průvodce po Čechách, Moravě a Slezsku věnovaný Novohradským horám uvádí:

„Původně se jmenovalo jinak – Buchers, Puchers, Puchéř, Půhoř či Půchoří; dnešní název (poněkud matoucí, i když geograficky jsou i Novohradské hory součástí Šumavské hornatiny) byl úředně zaveden až v roce 1923.“

V obecném povědomí je toto místo zejména díky místnímu svatostánku. Pozdně barokní kostel Panny Marie Dobré rady tu vyrostl na konci 18. století.

Po druhé světové válce byl jeho osud stále pohnutější. Interiér byl zpustošen, objekt postupně chátral. A pak přišel rok 1999 – hlavní kostelní loď i věž se zřítily.

Totální zkáza nepostihla pouze presbytář, který dodnes slouží různým kulturním a společenským akcím. Kostel od své chvíle nejtemnější zažívá různé ozdravné kroky, úvahy dokonce hovoří o obnově celé budovy. Zatím má část objektu stále podobu zříceniny, její připodobnění otevřené náruči se nejen vizuálně nabízí, odhalené zdi se jimi i vskutku zdají být.

Asi dva kilometry severozápadním směrem (u silničky mířící k Pohorské Vsi) stojí za zastávku Pohořský rybník. Vodní nádrž, jíž se říká také Jiřická, byla vybudována pro usnadnění plavby dřeva na Malši a Černé v polovině 18. století. Vodou ji zásobí Pohořský potok.

Vydatný proud vody spěchá ke kamenné hraně – a vzápětí padá do dvacetimetrové hloubky. Za účasti diváků, kteří nemít vstupní informaci by nejspíš netušili, že ten vodopád před jejich zraky není přírodní, ale umělý. V akci je už od roku 1817.

Opustili jsme západní část oblasti a zamířili východním směrem. Po zalesněném svahu nad námi se vzhůru vine stezka – vede ke státnímu hradu v Nových Hradech. Zůstáváme dál hluboko pod zmíněnou památkou, jsme v Terčině (Tereziině) údolí asi kilometr od města.

V údolí pojmenovaném po hraběnce Terezii Buquoyové, s jejímž jménem je tento malebný kout Novohradský hor spjatý. Právě na její popud tu v polovině 18. století hrabě Jan Buquoy vybudoval rozsáhlý anglický park.

Dnes již jen zřícenina kdysi reprezentativního klasicistního Modrého domu, jejž hraběnka nechala postavit v roce 1803, Lázničky ve tvaru podkovy (zpočátku známé coby Václavovy lázně), spousta oku lahodících zákoutí, poblíž západní výspy lokality tvrz Cuknštejn – a pak také pochopitelně říčka Stropnice. Nabídka je tu víc než bohatá.

Je to právě Stropnice, co zásobuje výše zmíněný vodopád. Stačí obchvatem po naučné stezce vystoupat do „vyššího patra“ – a je jasné, jak to zvládá. Dlouhým náhonem připomínajícím madeirskou levádu se valí voda. Bublá, zpívá, v posledním vzepětí burácí – a těší přihlížející.

Míst a objektů zamlčených zůstalo v případě této oblasti na českém nejjižnější jihu stále víc než dost. Návštěvníci si kromě výše uvedeného mají opravdu z čeho vybírat.

Oblíbenou zastávkou je bezesporu Dobrá Voda, zdejší svatostánek zasvěcený Panně Marii (nejčastěji uváděný jako kostel Panny Marie Těšitelky) přijíždějící ze severu, od Horní Stropnice, vítá již zdaleka; důstojně až slavnostně se vyjímá za pozadím tvořeným zalesněným vrchem. Po červeně značené turistické stezce lze z Dobré Vody vystoupat k volně přístupné rozhledně na Kraví hoře.

Nebo se vydat z Nových Hradů ke skvěle udržované tvrzi Žumberk. Nebo zavítat na jižní okraj města Trhové Sviny a navštívit technickou památku Buškův hamr a nedaleký poutní kostel Svatá Trojice.

Cesta mezi hamrem a barokním svatostánkem ve tvaru šesticípé hvězdy se klikatí za doprovodu Klenského potoka. Nebo… nebo se rozhodnout pro ještě úplně jiný, v těchto řádcích utajený cíl.