Z hlubin Černého potoka k výšinám Poledních kamenů

Start i cíl okružní, zhruba patnáctikilometrové trasy bude u známé chaty Smědava, odkud se nejprve vydáme po červené turistické značce jihozápadním směrem. Dříve než staneme u patrně nejkrásnějšího jizerskohorského vrchoviště, budou za zastávku stát minimálně dvě lokality.

Po necelém kilometru táhlého stoupání, v místech, kde po pravici mezi stromy zahlédneme siluetu betonového bunkru, nás nenápadná cestička svede bezpečně až na dno hluboce zaříznutého údolí. Protéká jím Bílá Smědá, říčka v úvodu letošního srpna hojně napojená vydatnými dešti. Podle mapy sice její „hlavní“ vodopád zaujímá pozici o něco dále po proudu, ale i zde se naskýtá pěkná podívaná: voda se tu valí přes skalní stupeň na výšku téměř třímetrový.

Po dalších dvou kilometrech nás odbočka – pro změnu vlevo – vybídne k nahlédnutí na území přírodní rezervace Klečové louky tvořené čtveřicí vrchovišť s porostem kleče, podmáčenými smrčinami a severskou květenou. Na vzdáleném horizontu je dobře k rozeznání silueta majestátní Jizery (1122 m n. m.).

To již se blížíme k avizovanému neznámějšímu vrchovišti Jizerských hor – k přírodní rezervaci Na čihadle, jež své jméno získala po čihařích čili lovcích ptáků. Téměř čtyřicetihektarové území se nachází na úpatí Sněžných věžiček, přitažlivé je nejen vzácnou květenou, ale pohledem návštěvníků Jizerských hor zejména největším počtem rašelinných jezírek. Po srpnových lijácích o to víc nápadných.

Cesta se stáčí na severozápad (po žluté), později sever (po zelené, zvané Kozí stezka). Že si zelená část trasy své zoologické pojmenování zaslouží, je jasné především v partiích, v nichž kamenitá, balvanitá stezka míří prudce do údolí, k Černému potoku.

Vodopád Černého potoka je v těchto partiích patrně známější – a jak se v průvodcích uvádí, i fotografovanější –, ovšem my sestupujeme k místu vzdálenému asi čtyři sta metrů proti proudu, kde hřmí vody Poledního vodopádu. Není to nijak nadsazený přísudek, protože – jak již bylo opakovaně zmíněno – vodní toky v ten srpnový čas pojaly mnoho a mnoho deště a navíc: Polední vodopád není na tuzemské poměry žádný drobeček, na dvou stupních voda padá z výšky více než sedmnácti metrů.

Nacházíme se pod turistickým rozcestím, pokračovat budeme po žluté – a v naprosto odlišné přírodní scenérii.

Prudký výstup a jsme pod Frýdlantským cimbuřím. Nádherná přírodní rozhledna. Turisté ji opět berou útokem, protože o vyhlídku se stará nejen krajinný reliéf, ale naprosto dokonalé světelné podmínky letního dne.

Skály, skály, skály. Na celé závěrečné trase, na každém vrchu, odevšad daleký výhled, tak je to v Jizerkách skoro pravidlo, velice vstřícné pohoří (zdaleka nejen vodopádově).

Cestou do výchozího bodu nás ještě čekají výstupy na Polední kameny (1007 m n. m.) a Smědavskou horu (1084 m n. m.). V prvním případě se jedná o nejvyšší bod hřebene mezi roklemi Černého a Bílého potoka. Posetý je přemírou skalních věží, vynikající vyhlídkové místo.

Podle pověsti je prý hluboko v nitru Poledních kamenů ukrytý poklad. Jelikož skála je údajně svolná otevřít se pouze znalci příslušné formule - ovšem navíc výhradně na Zelený čtvrtek po poledni - necháváme poklad pokladem a jdeme do finále této trasy.

To patří o sedmasedmdesát metrů vyšší Smědavské hoře. Rašeliniště na jihozápadním úpatí (Vlčí louka) se postupně po táhlém výstupu mění až ve vrcholová žulová skaliska. Která – jak jinak – jsou dalším z řady úžasných vyhlídek.

Odtud už jen zbývá seběhnout k horské chatě Smědava – a zazvonil zvonec a okružní vycházce je konec. Tak zas někdy příště.