Výstup na Sněžku po málo známé, ale náročnější Stezce česko-polského přátelství

V Horní Malé Úpě jsme nechali auto na placeném parkovišti. U informačních tabulí jsme se rozhodovali mezi červenou Stezkou česko-polského přátelství přes Pomezní boudy nebo modrou stezkou s výhledy Skalný Stól a Czolo. Žlutou jsme si vybrali jako zpáteční cestu, lehčí variantu po náročném výšlapu.

Nakonec jsme se rozhodli vyjít po modré, která zprvu strmě stoupá vzhůru, ale později se napojuje zpátky na červenou. Před vedrem nás schovávaly větve stromů, a pod nohama nám protékaly malé potůčky, ve kterých jsme si smáčeli alespoň prsty.

Když jsme se dostali na vrchol Czolo, ocitli jsme se na příjemné cestičce, která se pozvolna vinula k další vyhlídce Skalný Stól. Vpravo jsme viděli na polskou stranu, kde se v oparu rýsovalo město Skalne Osiedle. Vlevo pak byl výhled na českou stranu s Národním parkem Krkonoše. Po cestě jsme potkali jen dvě skupiny turistů a jednoho samotáře, což v porovnání se sobotními davy na vrcholu Sněžky bylo neuvěřitelné.

Ze Skalného Stolu jsme už už viděli na Sněžku, ale před námi také kamenitý krpál dolů a za ním ještě překážku v podobě Svorové hory. Tedy ještě jeden výstup a sestup, před posledním kopcem na Sněžku.

Příjemným odpočinkem byla chata Jelenka, kde každý z nás vypil půllitr limonády. Při cestě nazpátek jsme nad chatou našli také studánku s osvěžující vodou.

Na Svorovou horu jsme se vyšplhali po kamenných schodech, poté už se nám šlo hezky. Když to šlo, chladili jsme se alespoň trochu ve stínu. Všude kolem nás lítaly doslova mraky berušek.

U rozcestníku Jubilejní cesta se nám naskytl nevídaný pohled, kromě několika dělníků pečlivě skládajících kamenný chodník jsme zahlédli tříčlennou rodinku s dětským kočárkem. Otec se vsadil s kolegyněmi, že dvouletého synka vyveze na Sněžku po skalnaté cestě za každou cenu. I přes slzy.

K vrcholku nejvyšší hory Čech jsme stoupali po červené, těšili jsme se na oběd a výhled do krajiny. Nahoře nás překvapily davy turistů, které sem došly pravděpodobně z Pece pod Sněžkou přes Obří důl. Mezi lidmi se hojně prolínala čeština i polština.

Nahlédli jsme do kaple sv. Vavřince a těšili se na oběd v České poštovně. Tam nás ale čekalo zklamání. Na jídelním lístku měli jen nápoje a pytlíkové polévky na zalití. Ani toalety tu nemají.

Děti před námi odtud poslaly pohledy a nakoupily turistické známky. Otevřeno mají od 10 do 16 hodin každý den.

Naše další kroky vedly do Polské boudy. Plastové cedule a neonové nápisy připomínaly spíše americké Las Vegas. Uprostřed seděl Krakonoš v paruce a nabízel za poplatek certifikát o výstupu na Sněžku či snímek s ním. Mají tu uvedené dvoje ceny: v českých korunách a v polských zlotých. Využili jsme jejich toalety, každý za 20 korun.

Zpáteční cesta nejprve kopírovala červenou a modrou stezku. V chatě Jelenka jsme si pochutnali na tradičních českých jídlech. Odtud jsme se pak vydali po žluté, která lehce sklouzávala po vrstevnicích. Jen místy nám dával zabrat prudký kopec asfaltové cesty. S pomalu zapadajícím sluncem jsme se dostali na parkoviště zpět k autu.