Vrchotovy Janovice okouzlí zámeckým parkem i v zimním období

Za návštěvou městysu Vrchotovy Janovice se vydáme do jižní části Středočeského kraje, přibližně 12 kilometrů východně od města Sedlčany. Přes území městysu vedou turistické trasy i cyklostezky, ovšem nejvýznamnější památkou a turisticky vyhledávanou zajímavostí je zámek s parkem, náležící od roku 1957 správě Národního muzea Praha, pod jehož vedením byl na počátku 80. let opraven.

Nejstarší písemné zmínky o Janovicích pocházejí ze 13. století, ale samotná osada existovala již dávno před tím. Mezi první známé majitele patřil Konrád z Janovic, jehož rod vlastnil Janovice do začátku 15. století, kdy následně práva přechází na Albrechta ze Šternberka.

Ve 30. letech 15. století získal panství Bohuněk Vrchota z Vrchotic a tento rod zde zůstal až do roku 1528. Právě po tomto rodu zůstalo obci dnešní jméno — Vrchotovy Janovice. V roce 1541 panství koupil Jan starší z Říčan a v roce 1589 jej prodal Hynkovi z Roupova. Poté ho v roce 1594 zakoupil Jan Prostibořský z Vrtby a po posledním potomku tohoto rodu Adamu Františkovi zdědil panství i zámek rod z Mitrovic.

Původně byl zámek kamennou gotickou tvrzí chráněnou vodním příkopem. Příkop je zde znatelný dodnes. Postupem času se proměnil v renesanční zámek, jenž se stal v 17. a 18. století hlavním sídlem votické větve hrabat z Vrtby. Poslední velká přestavba čekala Vrchotovy Janovice v polovině 19. století, kdy zámek získal svou současnou novogotickou podobu.

Zámek i obec nejvíce trpěly za německé okupace, kdy se Vrchotovy Janovice a jejich okolí staly součástí cvičiště jednotek SS a byly celé vystěhovány. V obci byla v té době dokonce zřízena pobočka koncentračního tábora Flossenbürg.

V roce 1879 Janovice koupil rytíř Karel Nádherný z Borutína. S ženou Amélií Klein von Wisenberg měli tři děti, a to syna Jana a dvojčata Karla a Sidonii. Ti zámek posléze uvedli do povědomí uměleckých, zejména pak literárních kruhů. Pobyt zde vyhledával například básník Rainer Maria Rilke nebo spisovatel Karl Kraus. Objevují se tu však i další známá jména. Mezi návštěvníky patřili například také architekt Adolf Loos, vnučka prezidenta Masaryka Anna či malíř Max Švabinský.

Karel Nádherný zemřel, když bylo Sidonii deset let. O rodinný majetek se tedy poté starala maminka. Protože velmi dbala na dobré jméno rodiny, podařilo se jí pro sebe i pro své děti v roce 1898 získat titul baron. Sidonii umožnila rozvíjet její umělecké vlohy.

Rodina společně cestovala a navštívila například Paříž, kde se setkala s největším sochařem své doby — Augustem Rodinem, jehož osobním sekretářem byl pražský rodák a německy píšící básník Rainer Maria Rilke. Ten byl časem jedním z bratrů pozván na jejich zámek.

Sidonie Rilkeho velmi okouzlila a stala se jeho celoživotní přítelkyní a múzou. Byl jejím prvním osudovým mužem, avšak láska to byla spíše pouze platonická. V zásadě šlo především o výměnu hezkých slov mezi řádky („Snad ještě jednou zažiji podobnou chvíli jako tenkrát v létě, když jste ke mně přicházela v červené pláštěnce po zámeckém mostě ve Vrchotových Janovicích.“). Výtěžek z prodeje těchto zamilovaných dopisů později Sidonie využila k emigraci.

Dalším blízkým mužem Sidonie byl právě malíř Max Švabinský, kterého jeden z jejích bratrů požádal o portrét mladé baronky. Ten zprvu odmítl, a to možná proto, že mu připadaly obličeje šlechty bezduché a přihlouplé. Poté, co však spatřil Sidonii, ztratil hlavu a vytvořil pro ni obrazy dokonce tři. Ani tato láska však budoucnost neměla, jelikož byl Švabinský ženatý. Zajímavé je, že se dochoval pouze jeden z obrazů, který v současné době visí přímo na zámku. Nalezen byl před několika lety v Praze na půdě nizozemské ambasády, kde ho Sidonie spolu s dalšími osobními věcmi uložila před svým ochodem do Anglie.

Dá se říci, že osudovým mužem byl tedy Sidonii až rodák z Jičína, rakouský básník a novinář Karl Kraus. Ten ji opakovaně žádal o ruku. Baronka ho však opakovaně odmítala. O to větší překvapení bylo, když se v roce 1920 tajně provdala za hraběte Maxe Thuna – Hohensteina. Sňatek však trval pouze několik měsíců a Sidonie se vrátila ke Krausovi. Ačkoli Krause milovala, nechtěla se mu prý oddat celá. Byla toho názoru, že žádný muž po ženě nemůže žádat věrnost, jinak by vyhasla.

Baronka měla vzrušující život, dokonce patřila mezi první dámy v Čechách, které řídily automobil, což byla pro ženu věc velmi neobvyklá. K řízení ji přivedl právě Karl Kraus, díky němuž tak procestovala celou Evropu.

Bohužel titul baronky, vlastnictví zámku a obdiv mužů ke štěstí nestačil. Ke konci života Sidonie osaměla. Rodiče a oba bratři zemřeli, následně i Karl Kraus. Ze zámku se musela v době války vystěhovat, neboť nacisté zabrali celé Vrchotovy Janovice jako svůj vojenský prostor. Tento čas trávila v nedalekých Voračicích, kde si pronajala místnost ve zdejším statku. I když se po válce všichni vystěhovalci navraceli zpět do svých domovů, Sidonii tato radost nebyla dopřána. Zámek totiž vydrancovali nejen sovětští vojáci, ale pro barončino zklamání i místní obyvatelé.

Po roce 1948 byl zámek vyvlastněn a Sidonii zakázali vstup i do zámeckého parku. Proto o rok později tajně překračuje státní hranice, prchá do Londýna, kde následujícího roku po těžké nemoci umírá. Její ostatky se vrátily domů k rodině do janovického parku až po padesáti letech v roce 1999.

Vrchotovy Janovice nám v sezoně nabízí stálou expozici, která vypovídá o životě rodiny Sidonie Nádherné a společnosti v Čechách v 19. století. Mimo sezonu stojí za návštěvu procházka v parku, který je otevřen celoročně.

Sidonie zámek a park milovala, a proto jej neustále vlastními silami zvelebovala. Díky neznámému dárci se do Janovic vrátil zahradnický zápisník z let 1923 až 1929, a tak by měla baronka jistě radost, že se v poslední době místní snaží o obnovu parku podle této předlohy. Uvedeny jsou zde jak druhy rostlin, jejich počet, tak i místa, kde přesně bývala flóra vysázena.

Když vejdeme do parku, jako první nás zaujme prostorný rybník s menším ostrůvkem. Směr cesty nám udává informační tabule u vchodu. Naše kroky vedou nejdříve podél rybníka do mírného kopečka směrem ke zdem místního hřbitova, kde na malém soukromém hřbitůvku odpočívá rodina Nádherných.

Jelikož chceme celý park obejít, vydáme se okolo původní hlavní brány po Rilkeho stezce, kde se mezi keři rododendronů ukrývá kamenná lavička Karla Nádherného. Místo je vybráno příhodně, neboť je odtud krásný výhled na zámek. Po zpáteční cestě k zámku se zastavíme u stolu Jana Nádherného, od kterého vedou schůdky k menšímu vodopádu s potůčkem.

Na louce si můžeme všimnout barokního kamenného stolu Karla Krause, kde významné osobnosti sedávaly. Přímo za zámkem se dochovala zámecká prádelna. Okolí janovického zámku patří mezi nejhezčí krajinářské parky ve Středočeském kraji a navštívit je stojí za to v každém ročním období, tedy i v zimě.

Od zámku se můžeme přesunout i k nejstarší stavbě ve Vrchotových Janovicích, místnímu kostelu, který byl postaven již v letech 1170 až 1180. Z původní románské stavby se dochovalo pouze dvojokno z vnitřní části kostelní věže. Dnešní podobu mu dala gotická přestavba ve 14. století a novogotická úprava v 19. století.

Za 2. světové války byl kostel v rámci výcvikového prostoru obsazen jednotkami SS a jeho věž sloužila jako pozorovatelna a kulometné hnízdo. Na hřbitově u kostelní stěny připomíná těžké válečné časy pamětní deska věnovaná francouzským vězňům z janovické pobočky koncentračního tábora Flossenbürg.

Pokud by nás detaily Sidoniina života lákaly více, ve své životopisné knize je zaznamenala Alena Wagnerová. V roce 2013 byl motiv použit i do muzikálu s názvem Touha jménem Einodis (uvedlo Divadlo Ungelt), kde dvouroli Sidonie ztvárnily Aneta Langerová spolu s Martou Kubišovou. Einodis (palindrom jména Sidonie) mimo jiné říkal své milé právě Karl Kraus.