Vojna, Památník utrpení: Nějak takhle si většina z nás představuje peklo

V táboře živořili především političtí vězni komunistického režimu, kteří těžili uranovou rudu pro „sovětského bratra“. Když v roce 1992, tři roky po pádu totality, bývalý vězeňský tábor navštívil tehdejší prezident Václav Havel, zavedl ho jeden z členů jeho doprovodu a někdejší politický vězeň z Vojny František Zahrádka do tzv. bunkru.

V podzemní betonové kobce velké necelých dvanáct metrů čtverečních se na holé zemi v nepředstavitelných hygienických podmínkách – bez oken, topení, sociálního zařízení – tísnilo i čtyřicet muklů, jak se jim říkalo. Byli to muži určení k likvidaci. Šlo převážně o oběti politických procesů po komunistickém převratu v únoru 1948.

Hrůzu, kterou nechal vybudovat tehdejší velitel lágru, nakonec zakázala inspekce jeho nadřízených soudruhů, byť se jinak s politickými vězni nemazala. A když to Havel viděl, řekl, že tohle místo a celý tábor musí být zachovány jako muzeum a varovné memento pro příští generace.

„Jeden čas v táboře žilo více než 1900 vězňů. V letech 1947–1949 sloužilo zařízení pro německé válečné zajatce, v rozmezí let 1949–1951 jako tábor nucených prací a poté jako věznice pro nepřátele komunistického režimu, a to až do roku 1961. Souběžně s ním existovalo od roku 1953 obdobné vězeňské zařízení na nedalekém Bytízu. V provozu je dodnes, i když nyní na jiné bázi,“ vypráví Josef Velfl, ředitel Hornického muzea v Příbrami, pod které Vojna patří.

„Po zrušení věznice začala objekt využívat armáda. Některé původní dřevěné baráky byly zbourány nebo se rozpadly, ale několik se jich zachovalo včetně zděných jídelen, vězeňské ošetřovny, korekce, někdejšího velitelství věznice a dalších objektů.“

V roce 1999 vláda ČR na podnět Konfederace politických vězňů vydala usnesení vybudovat zde památník jako pietní místo připomínající utrpení občanů perzekvovaných komunistickou totalitní mocí. Ani samotné budování památníku nebylo poté zcela bez problémů. Na stavbu byla vyčleněna dotace, ale převod peněz na Hornické muzeum Příbram vázl. Muzeum tak začalo dlužit stavebním a dalším firmám několik milionů korun.

„Tehdy jsem poprvé a naposledy ve svém životě napsal dopis předsedovi vlády, kterým byl v té době Miloš Zeman, abych ho informoval, že financování tohoto projektu nefunguje. Po tomto kroku už začalo být vše v pořádku a stavbu jsme zdárně dokončili,“ dodává ředitel Josef Velfl.

V roce 2001 byl Památník Vojna prohlášen kulturní památkou a o čtyři roky později byl slavnostně otevřen veřejnosti, vybaven dobovými artefakty. Expozice byly postupně rozšiřovány do současné podoby. Je jediný dochovaný svého druhu v srdci Evropy v rámci někdejších postkomunistických zemí.

Dominantou areálu je vyhlídková věž, která zde však původně nestála. Ukrývá se v ní provozní zázemí muzea a návštěvnické centrum, včetně prostor s projekcí dokumentárních filmů a s dalšími zajímavostmi. Je vybavena rovněž výtahem a bezbariérovým přístupem, ten ostatně funguje všude, kde to je možné.

Tábor svůj název získal podle kopce Vojna (666 m n. m.), na jehož úpatí leží a který je úzce svázán s historií uranového průmyslu v Česku. V těchto místech se kdysi těžila železná ruda, v menší míře olovo a stříbro. Ale hned po skončení druhé světové války ukázal geologický průzkum vedený sovětskými poradci, že se tady nacházejí obrovské zásoby uranové rudy – mnohem bohatší než například v Jáchymově.

Sověti potřebovali uran na výrobu jaderných zbraní. Proto už v roce 1948 iniciovali podle oné dohody založení prvních uranových šachet právě v lokalitě Vojna. Pracovní sílu a osazenstvo tábora tvořili v prvopočátku vzpomínaní němečtí váleční zajatci. Ti byli v roce 1949 odsunuti do Německa.

Nahradili je političtí vězni. S nimi zde byli vězněni někdejší nacističtí kolaboranti, zloději a vrazi, které vedení tábora mnohdy záměrně dosazovalo na místa tzv. kápů. Rozlišeni byli „výložkou“ na levém rameni, kriminálníci měli černou, političtí vězni zelenou. Na zádech mundúru pak měli bílý pruh.

„Strážní mohli z věží, jimž se říkalo špačkárny, střílet bez vyzvání na každého vězně, který by se přiblížil k plotu z ostnatých drátů. Bílý pruh sloužil k lepšímu zaměření cíle,“ vysvětluje ředitel muzea. Utéct z Vojny bylo prakticky nemožné.

Vězněni tu byli třeba generál František Chábera, válečný stíhač ze západní i východní fronty, plukovník Pravomil Raichl, hrdina bojů na Dukle, Bohumil Zelenka, který byl za druhé světové války v Londýně přidělen k exilovému ministru Janu Masarykovi. A v tomto výčtu bychom mohli pokračovat.

„Zachovala se i část z původního inventáře, ledacos po zrušení tábora Vojna používala dokonce i armáda. Hodně nám také pomohli pamětníci z řad bývalých vězňů, neváhali přijet až ze zámoří,“ zdůrazňuje ředitel Velfl. Svoji expozici tu mají například žalářovaní skauti.

Raritou je galerie v někdejší vězeňské jídelně. Dominantou stálé expozice obrazů Orbis Pictus: Europa je tzv. Nekonečné plátno z děl desítek autorů z téměř dvaceti zemí světa, které tvoří souvislý obraz dlouhý dvě stě metrů. Zapsané je i v Guinnessově knize rekordů.

Zrůdnost padesátých let připomíná místnost s velkým křížem a zeď se jmény politických vězňů, kteří byli za minulého režimu popraveni. Bylo jich i s Miladou Horákovou a generálem Heliodorem Píkou 247, mnoho dalších zemřelo ve vězení.

Obě původní šachty Vojna I a Vojna II zanikly, zbyly po nich jen odvaly, tedy haldy, které už neodmyslitelně patří k tomuto regionu. Těch je kolem spousta i z ostatních uranových šachet, mnohé jsou zarostlé, takže ani nepoznáte, že se jedná o vytěženou hlušinu. Některé dokonce mizí, po pečlivém přezkoumání, zda nejsou radioaktivní, je kámen využíván třeba na stavbu silnic.

Že by byly haldy samý uran, to je nesmysl, i když tam malé množství zbylo, stejně jako fáma, že o ty nejstarší, z dob, kdy úprava rudy nebyla tak kvalitní, měly zájem Spojené státy. Jednak USA jsou po Kanadě druhým největším producentem uranu na světě z vlastních bohatých nalezišť, a hlavně zpracování vzpomínaných hald by bylo vysoce nerentabilní.

Už samotná těžba byla ve druhé polovině minulého století dotovaná, posléze došlo k jejímu útlumu a v roce 1991 bylo dobývání uranu na Příbramsku z ekonomických důvodů zcela ukončeno. Celkově v Česku pak byla tato činnost ukončena v roce 2016.

Uranovým dolům je věnována jedna z expozic. Uran se nejprve těžil v Jáchymově, nebylo ho však tolik jako na Příbramsku. Původně se používal v lázeňství a na barvení skla či textilu. Naši geologové pod dohledem sovětských poradců našli bohatší ložiska právě v okolí Příbrami.

Ještě před pučem v únoru 1948 uzavřeli Sověti s tehdejší československou vládou zcela neobvyklou obchodní dohodu. Na jejím základě se veškerý vytěžený uran musel dodávat pouze do Sovětského svazu. Po okupaci v roce 1968 znělo Příbramí heslo: Ani gram uranu okupantům. Bohužel to neplatilo dlouho.

V této expozici se blíže seznámíte také s prací horníků na uranových dolech včetně techniky, kterou používali, a dozvíte se, že zdejší uranové ložisko bylo nejbohatší na území našeho státu a zapsalo se i do světových dějin hornictví řadou prvenství. Venku se svezete důlním vláčkem. Vystavena je mimo jiné tříposchoďová těžní klec, která nyní slouží jako vyhlídka na areál. K vidění je též uranový geopark.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Památník Vojna Lešetice