Voděradské bučiny: Přírodní rezervací na kole i pěšky

Podzimní atmosféru si lze vychutnat za každého počasí, protože vzrostlý les, ze kterého prakticky nevyjdete, do určité míry chrání před větrem a deštěm. V zimě zase bývá lokalita ve výšce zhruba tři sta padesát až pět set metrů nad mořem oblíbeným cílem milovníků bílé stopy. Jedna ze značených cest vede kolem soustavy rybníků na Jevanském potoce, u kterých si můžete užít měkké slunce babího léta, aniž by vás v tuto dobu obtěžovali komáři.

Přestože jsou Voděradské bučiny popisovány jako zajímavá mykologická oblast, pokud by vás to lákalo k houbaření, budete si muset nechat zajít chuť a kochat se jen očima. V rezervaci je totiž sběr toho, co v ní roste, zakázán. Ochrana se vztahuje také na kámen, který se v lese těžil zejména v osmnáctém a devatenáctém století. Pokusy o obnovení těžby proběhly kolem poloviny minulého století, jenže mezitím - v roce 1955 - tady vznikla národní přírodní rezervace.

Území je cenné především zachovalým porostem, do něhož člověk na mnoha místech už desítky let nezasáhl, a rovněž výskytem vzácných druhů brouků, motýlů a ptáků, jako jsou datel černý, jestřáb, holub doupňák nebo čáp černý. Také zmíněné kameny mají svůj význam, a to dokonce historický. Žula z tehdejšího lomu Kaménka (kolem jeho pozůstatků vede modrá značka) se náhodou zapsala do českých dějin, když se jeden z kvádrů stal hlavním základním kamenem Národního divadla.

Tuto roli měl původně plnit čedičový kámen z hory Říp, jenže doslova na poslední chvíli se ukázalo, že ho není možné náležitě opracovat. Do kamene totiž bylo nutné vytesat prostor pro čtvercovou kovovou schránku na dokumenty a vytvořit na něm silné víko s nápisem Národ sobě 1868. Protože do slavnostního poklepání základního kamene zbýval asi měsíc, musela se najít náhrada hodně rychle.

Provozovatel Kaménky František Wurzel, který na stavbu dodával materiál, upozornil Sbor pro zřízení českého národního divadla v Praze na možnost použít kámen z jeho lomu.

Žulový kvádr byl opracován na rozměry 123 × 106 × 77 centimetrů podle návrhu architekta Josefa Zítka, autora původního projektu Národního divadla. Stejný druh materiálu - více než sedmimetrový balvan - posloužil například i pro stavbu pomníku zakladatelů Sokola Miroslava Tyrše a Jindřicha Fügnera na Olšanských hřbitovech.

Pokud vás téma kamenictví zajímá, udělejte si malou zacházku do Louňovic k volně přístupnému Kamenickému skanzenu pod širým nebem, kde jsou kromě informací o řemesle k vidění výrobky z místní žuly, jako třeba plotový sloup, okapový žlab, silniční patník, okenní parapet, uliční obrubník, stůl s lavicemi či náhrobek. Asi půl kilometru odtud začíná soustava rybníků na Jevanském potoce. Červená značka vás kolem nich zavede do Voděradských bučin.

Díky tomu, že rezervací prochází několik turistických značek včetně naučné stezky a trasy pro cyklisty, můžete si délku výletu naplánovat podle svých možností. Myslete ale na to, že mimo značené cesty je vstup zakázán. Jedním z výchozích bodů do Voděradských bučin je parkoviště v Jevanech, odkud se k prvnímu turistickému rozcestníku na hrázi Jevanského rybníka dostanete za deset minut.

Les je dobře přístupný například i z hráze Vyžlovského rybníka, známého svou plovárnou a možnostmi zimního vyžití - bruslení a běžkování. Celkem deset vodních nádrží na Jevanském potoce budovaných od patnáctého století slouží dodnes k chovu ryb a podzimní výlovy se tu považují za slavnostní událost. Les i rybníky obhospodařuje Školní lesní podnik České zemědělské univerzity v Kostelci nad Černými lesy.

Ve Voděradských bučinách narazíte na několik pomníků zasvěcených lesnickým odborníkům. Patří k nim Kryštof Liebich (1783-1874), první docent lesnických disciplín na pražském Vysokém učení technickém. V pěstování lesů kladl důraz nejen na produkci dřeva, ale i na ochranu půdy, funkci vodohospodářskou, klimatickou a zdravotní.

Další z pamětních kamenů jsou věnovány Zdeňku Polenovi (1921-2002), který kromě jiného přímo ovlivnil hospodaření v těchto lesích, a Josefu Sigmondovi (1868-1956). Ten se (nejen) četnými pokusy zasloužil o rozvoj lesnictví hlavně v okolí Plzně. Na základě jeho práce vznikla naučná stezka Voděradské bučiny.

Václav Eliáš Lenhart (1744-1806), který byl více než deset let osobním myslivcem lichtenštejnských knížat na panství Moravský Krumlov, má ve Voděradských bučinách nejen pomník, ale i studánku.

Se zdejším krajem ho pojí působení ve funkci lesmistra v Kostelci nad Černými lesy. Napsal také první českou lesnickou knihu s názvem Zkušené naučení k velmi potřebnému již za našich časů osetí lesův, ku kterémuž ještě jiná velmi užitečná naučení o povinnostech myslivce lesův dle zkušenosti dokonale hledícího přidána jsou.