Vlasta Burian by si v železničním muzeu ve Staré Turé přišel na své

Matuška a jeho přátelé provází každou sobotu zájemce mezi vzácnými exponáty. „Většinou si je sháníme sami a menší část nám darovali lidé. Postupně se naše sbírka rozrůstá a plánujeme rozšířit muzeum o další prostory,“ upozorňuje Matuška.

Zatím se celé muzeum vejde jen do jedné místnosti, avšak doslova napěchované vzácnými „kousky“ z dob zahájení provozu na trati Veselí nad Moravou – Nové Mesto nad Váhom v roce 1929. „Pro naše město a celý kraj to byla veledůležitá stavba. Zdejší lidé byli chudí a ze zoufalství hromadně odjížděli do Ameriky. Železnice přinesla rozvoj,“ vysvětluje Matuška.

Rovněž telegrafní stanice připomíná slavnou scénu z Přednosty stanice. „Přijímám,“ vybavuje se okamžitě Burian v úklonu, jak přijímá telegrafovanou zprávu od kolegy. „Získali jsme už dvě kompletní telegrafní stanice. Budeme si telegrafovat z jedné stanice do druhé. Pak se budeme učit morseovku a cvičit si ruce na její vyťukávání,“ těší se Matuška.

Lampárna byla speciální místnost pro petrolejové lampy různých velikostí a různého účelu. Většina sloužila k osvětlení prostor nádraží, ale například mechanická návěstidla v noci osvětlovaly rovněž petrolejky.

„Návěstidla by v noci nebylo vidět. Určený zaměstnanec musel každý večer ve stanovenou hodinu odnést lampy k návěstidlům na obou koncích nádraží, lampy zavěsil na speciální výtah, řetězy je vytáhl nahoru. Petrolejová lampa svítila přes barevné clonky podle polohy návěstidla červeně, nebo zeleně,“ vysvětlil Matuška.

Zdejší nadšenci se už jako malí kluci setkávali na nádraží. „Nás vždy zajímalo všechno kolem dráhy. Později jsem se stal výpravčím a nyní pracuji v muzejně dokumentačním centru železnic v Bratislavě,“ řekl Matuška.

„Já stále pracuji jako výpravčí nedaleko Žiliny,“ dodal jeho kamarád Martin Horňák (26). Myšlenka založení železničního muzea vznikla v roce 2006. „K vybudování muzea jsme využili nepoužívanou čekárnu přímo na nádraží ve Staré Turé. Ze začátku jsme neměli nic, exponáty jsme získávali postupně a sami si je opravujeme,“ dodal Matuška.

Bývalý výpravčí s nadšením ukazuje mechanický přístroj, kterým se obsluhovala seřaďovací návěstidla. Tímto zařízením se řídil posun po nádraží, odjezdy a příjezdy na nádraží. „Výpravčí nařídil signalistovi, jak seřadit vlaky a pomocí těchto zařízení umožnil vjezd vlaku do stanice.

Dalším zařízením se přestavovaly výhybky. V muzeu máme vše čisté a namaštěné, ale pokud se přehazovala výhybka do větší vzdálenosti například v zimě, bylo to fyzicky velmi náročné. Naše nádraží je malé, ale na větších nádražích bylo 30 až 40 takových pák,“ ukazuje Matuška. Nadšenci rekonstruují tato zařízení podle přesné dokumentace.

V další části místnosti je situována dopravní kancelář, kde sídlil výpravčí. „Ten se nejdříve domluvil s výpravčím nejbližší stanice, zda vlak přijme, a až následně nastavil návěstidla a vlak vypravil.

Výpravčí zabezpečoval a vlastně stále zabezpečuje, aby se vlaky dostaly na správnou kolej a na trati se nesrazily. Vlaky vypravoval podle přesného grafikonu a do speciálního listu zapisoval odjezdy a příjezdy vlaků,“ dodal.

Originální telegrafní přístroj je v muzeu položený na originálním telegrafním stolíku. Telegraf sloužil především ke komunikaci s kolegy, ale za poplatek si mohli posílat telegram z nádraží i občané. Na větších nádražích byl telegrafista, ale na menších i telegraf obsluhoval výpravčí, čili přednosta stanice.

Telegraf rovněž zabezpečoval nastavení přesného času na hodinách na všech nádražích po celém Československu. V Praze byla ústřední telegrafní kancelář, která podle Štefánikovy hvězdárny nastavovala přesný čas. Několik vteřin před polednem stiskl telegrafista v pražském ústředí telegrafní klíč a všechny telegrafy na železnici začaly vyťukávat dlouhou čáru.

Výpravčí už věděli, že se bude nastavovat čas. Otevřeli si nástěnné hodiny, podrželi obě ručičky na dvanáctou, natáhli je a drželi vychýlené kyvadlo. „Když odbilo v Praze poledne, telegrafista pustil klíč, přístroje se zastavily a výpravčí pustili kyvadla. Zajistili tím na železnici po celém Československu přesný čas, podle něhož se řídil provoz. Tak se to odehrávalo každý den,“ vysvětluje se zápalem Matuška.