V Německu, a přesto tak trochu české. Město věží připomíná Malou Stranu

Železnici k návštěvě města, které bylo ve středověku po tři století součástí Českého království, využívám já. Přes Žitavu do Bischofswerdy, tady následuje přestup na vlak směr Zhořelec s výstupem v Budyšíně.

Ve městě plném památek najdete příjemné hospůdky, zajímavé galerie nebo třeba muzeum hořčice. Trochu to připomíná pražskou Malou Stranu. Město prokouklo v minulých desetiletích, za dob NDR bylo podle pamětníků šedivé a nudné. S dvojjazyčnými nápisy, které připomínají, že tu žije i menšina Lužických Srbů, se setkáte již na nádraží.

Do Budyšína se našinci vypravují hlavně o adventním čase, proslulé jsou zdejší trhy, letošní je již 641. Jedná se o nejstarší a jeden z nejhezčích v Německu. Nese jméno Václava, na počest českého krále Václava IV., který v roce 1384 propůjčil městu právo pořádat takzvaný masný trh, z čehož se postupně vyvinul trh adventní.

Co s tím má společného český král? Po tři staletí bylo území Horní Lužice součástí Českého království. Lucemburkové to tu měli rádi, císař Karel IV., Václavův otec, tu několikrát pobýval. Nejdéle to bylo od konce října 1371, kdy zde strávil Vánoce i Nový rok. Císař zařadil Budyšín ve svém kodexu Majestas Carolina mezi nezcizitelná města Koruny české .

Václav IV. tu také byl několikrát, v roce 1408 dokonce přijel s královnou Žofií na popravu vzbouřených řemeslníků. Kat jich sprovodil ze světa dvanáct, stalo se tak na nynějším Hlavním náměstí, kde stojí historická radnice a řada honosných měšťanských domů.

Je to místo, odkud se většinou návštěvníci vydají za množstvím památek, když předtím projdou od městské vyhlídkové „šikmé věže“ Reichenturm na Hlavní náměstí. Věž je od své osy odkloněna 1,41 metru.

U radnice najdete informační centrum; přehledná mapka, kterou vám dají, pomůže s orientací při procházce po památkách. A není jich málo. Hned za radnicí stojí konkatedrála (společný chrám) svatého Petra, v německých zemích ojedinělý svatostánek, o jehož prostory se od dob reformace dělili protestanti a katolíci. Monumentální vnitřní prostor odděloval obě konfese nízkým plůtkem.

Když při prohlídce svatostánku znenadání doslova „vybuchly“ barokní varhany, šel jsem se s dalšími návštěvníky posadit do lavice a poslouchal nádhernou hudbu. Varhaníkovo preludování, nácvik na večerní koncert, bylo nádherným zážitkem.

Z kostela jsem se vydal na oblíbené návštěvnické místo, do ruin kláštera svatého Mikuláše, obklopeného funkčním hřbitovem. Stojí na skále nad Sprévou a je odtud vynikající pohled. Ze hřbitova jsem se vrátil kolem restaurace Bautzener Senfstube. Je vyhlášená pokrmy s přísadou hořčice, známé po celém Německu, nabízejí ji v mnoha variacích. Restaurační zařízení je spojeno i s muzeem pikantního produktu. Budyšínu se v Sasku říká město hořčice. Na restauraci to chce vyhradit si více času.

Zámeckou ulicí vroubenou bohatě zdobenými barokními domy pokračuji branou ve vysoké Matyášově věži na náměstí, kde stojí hrad Ortenburg. Nepředstavujte si klasickou kamennou pevnost, je to sice velká budova, ale po renesanční přestavbě s dalšími pozdějšími úpravami.

Sídlí tu Saský vyšší správní soud. V okolních budovách se nachází Srbské muzeum a velmi populární Německo-srbské lidové divadlo. V obří prosklené vitríně je vystaven velký reliéf Alegorie tragédie, plastika měla původně být ve dvorním divadle v Drážďanech. Nedaleko se tyčí vodárenská věž, z její vyhlídkové plošiny je také moc hezký pohled, bohužel nyní není otevřená. Věž je obklopena zdmi bývalého kláštera.

Odtud se vydávám na cestu vedoucí pod hradbami, sestupuji ke Sprévě. Tady se pod další vodárenskou věží nachází turistické lákadlo, bývalá rybárna z roku 1604, které tu říkají pyšně Hexenhäusel, tedy Čarodějnický domek. Nic moc stavení to není, ale spojuje se s legendou o čarodějnici, a kdo by neměl rád vyprávěnky. K majitelům domku prý přišla cikánka a svými čarami - někdo říká, že domu požehnala - ho zachránila před požárem, při němž lehlo popelem téměř celé město plné dřevěných hrázděných domů.

Možná to tu neshořelo proto, že dům stojí blízko řeky a město bylo svázáno hradbami, za kterými se požár rychle šířil. Ale když už to doporučují v průvodcích, proč se na ten div nepodívat.

Nejhezčí jsou ale obranné věže, ty městu dodávají romantickou atmosféru za každého počasí. Bez nich by byl Budyšín nudný. Nejkrásnější pohled je večer, když jsou památky nasvíceny. Podívejme se na ty nejdůležitější.

Bohatou věž na východní okraji starého města jsem již představil, její vršek býval dřevěný. Gabarská je pětipodlažní kulatá, na severní straně s hodně poškozeným reliéfem městského znaku. Lauská postavená v letech 1400 až 1403 stojí nedaleko mostu Míru. Jde o nejstarší městskou bránu, tudy se vyjíždělo do Čech. Název je odvozen z historického znaku Čech (Lev=Löwe.)

Matyášova z let 1483 až 1486 je vstupní branou Ortenburgu. Jméno nese po Matyáši Korvínovi, kterému město v té době patřilo. Mikulášskou se vchází ke hřbitovu. Mnišská bašta měla sloužit mnichům v případě války, Mlýnská nese název podle mlýna…

Následují další, ty si určitě dohledáte podle mapy z infocentra, po městě je i řada orientačních plánků. Od Lauské věže jsem se vrátil přes Hauptmarkt na nádraží.

Mimo centrum stojí bývalá věznice východoněmecké státní tajné policie Stasi, je přebudována na muzeum. Před soudruhy z NDR používala věznici Výmarská republika a hitlerovský režim. Nacisté tu věznili před popravou Julia Fučíka. Sídlil tu i nacistický úřad pro dohled nad lužickosrbskou menšinou, kterou režim neuznával.

Po válce místo zabrali příslušníci sovětské NKVD, zřídili tu tábor se zvláštním režimem, kde zemřely tisíce vězněných. Poté sem zavírali odpůrce režimu.

Nedaleko Budyšína ve vesnici Kleinwelka je velký Dinosauří park, oblíbená atrakce s více než 200 modely pravěkých zvířat. Lužice je také významná rekreační oblast s množstvím obřích jezer, která vznikla zatopením bývalých lomů.