V minulosti tam plavali žraloci, teď se nádhernými českými skalami prohánějí turisté

To vše je ale ještě před námi, protože národní přírodní památka bude představovat finále právě zahajované cesty. V blízkém okolí je totiž řada dalších přitažlivých míst – souhrnem z nich lze poskládat nabídku na jeden půldenní výlet.

Startujeme v obci Choteč zhruba pět kilometrů západně od pražského Radotína. Již zdálky nás vítá kostel sv. Kateřiny – na konci 17. století vyrostl na návrší v západní části obce. Uvádí se, že při stavbě bylo nejspíš využito zdivo staršího svatostánku. Osudy objektu byly jako obvykle místy docela pohnuté. V 80. letech minulého století byl v havarijním stavu, tehdy se renovovala pouze střecha; výraznější ozdravnou kúru kostel absolvuje od roku 2000.

Příchozím může sloužit i jako výborné vyhlídkové místo – mimo jiné i ve směru, kam se za chvíli vydáme.

Po červeně značené turistické stezce zamíříme východním směrem – další zastávkou je okraj Chotče, lokalita, kde od 17. století stojí mlýn. Konkrétněji mlýn U Veselých. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1666, o 110 let později mlýn koupil Václav Veselý – a od té doby již zůstal v majetku rodiny.

Kolem protéká Radotínský potok, který je tu nejen vodní hnací silou, ale rovněž i místem, které může potěšit turistu. Na mysli mám zdejší Pájin vodopád.

Jméno patří přírodnímu skoku na zmíněném potoce. Z okolní cesty je vodní přepad sice viditelný, ale bližší setkání je o něčem jiném – přístup dolů pod padající vodu není ani dlouhý, ani nadmíru obtížný.

Odměnou je pohled na zhruba dva a půl metru vysoký vodopád, který zejména ve chvíli, kdy je dostatečně napojen, budí dojem mnohem hřmotnějšího přírodního úkazu. Těsně po extrémně deštivých zářijových dnech byla tato podmínka splněna víc než bohatě.

Cesta vede mimo jiné kolem osady Údolí Skal a Kalinova Mlýna, kde červenou necháme pokračovat jejím směrem a zamíříme na jihovýchod do obce Kosoř. Respektive na její východní okraj, kde se terén prudce lomí a klesá do hlubin již zmíněné Černé rokle.

„V moři, které se tu kdysi rozlévalo, se proháněli žraloci, jejichž zkameněliny tu můžeme dnes objevit,“ uvádí se v publikaci Národní parky a chráněné krajinné oblasti (Olympia; kolektiv autorů). Musím se přiznat, že podobný artefakt jsem neobjevil ani jediný, ovšem já se sem s podobným hledačským úmyslem nedostavil.

„Na prudkých srázech jsou přirozené skalní výchozy i opuštěné lomy. Vzhledem k tomu, že těžba zde skončila před mnoha desítkami let, došlo ke spontánnímu zarůstání území, které znovu získalo přírodní charakter. V opuštěných lomech jsou obnaženy hraniční vrstvy dvou devonských stupňů – lochkov a prag. Právě tato hranice má z geologického hlediska mezinárodní význam,“ dočteme se v publikaci.

Území, na kterém se vápenec těžil na konci 18. a v první polovině 19. století, je chráněno od roku 1970, v současnosti jako národní přírodní památka Černá rokle (užívá se i označení NPP Černé rokle). Rozkládá se na více než třinácti hektarech.

Místo je to kouzelné. Od opravdu daleké vyhlídky Nad Černou roklí na okraji Kosoře lze po schůdné stezce kolem příkrých úbočí a skal sestoupit až do nejnižších partií. Jimi protéká Šachetský potok, který na několika místech nabízí během této cesty další příjemný pohled na spěchající vodu – v tomto případě se pozornosti těší drobné kaskády.