V Karlovicích je třeba řešit dilema. Na sever zvou Beskydy, na jih Javorníky

Pro návštěvníky je podstatnější, že obec se nachází v podhůří Beskyd a Javorníků. Obě horstva jsou vysloveně na dohled a obě nabízejí krásná setkání s neporušenou přírodou a dalekými výhledy. Takže rozhodování je vcelku jednoduché. Na řadě jsou Beskydy i Javorníky.

Ale neprchejme z Velkých Karlovic až tak překotně. Je zde celá plejáda důvodů, proč se tu zastavit - a třeba i nějakou dobu pobýt. Milovníci bazénů, saun a golfu tu nejspíš zamíří kousek za katastr obce ve směru na Slovensko k hotelu Horal, příznivci bicyklů se dost možná budou pídit po Bikeparku Kyčerka...

Velké Karlovice stejně tak ovšem zaujmou turisty, kteří preferují schůzky s historií. Takoví asi rádi postojí před roubeným kostelem Panny Marie Sněžné z roku 1754, postaveným ve stylu pozdního baroka, a prohlédnou si i jeho interiér.

Další zážitek na ně čeká jen pár kroků vedle. V roce 1813 tu vyrostl kupecký dům, dnes je sídlem Karlovského muzea. Příchozí se tu potká s fortelem dávných řemeslníků, s touhami i sny našich předchůdců. Muzeum přibližuje jejich život v tomto koutu Valašska a dělá to velice vkusně a umně. Návštěvníci sem proto nacházejí cestu po tisícovkách.

V centru pozornosti dnes ovšem máme především horstva, takže následuje cesta na sever. Ne zrovna dlouhá. Nějakých deset kilometrů a vystupujeme. Jsme na Soláni. Přesně řečeno jsme ve Vsetínských vrších, ale pro každého turistu to jsou již Beskydy.

Člověku tu okamžitě padne do oka zvonice a dřevěné sochy v jejím nejbližším okolí. Úvodní zastávka je tak jasná – nejprve nahlédneme do objektu, který byl slavnostně otevřen 18. listopadu 2006 a od té doby coby informační centrum zásobí návštěvníky nejen cennými informacemi. Do nabídky patří výstavy malířů, grafiků, sochařů, fotografů či řezbářů, jejichž tvorbu inspirovalo Valašsko. Pořádají se tu ovšem i literární večery a koncerty.

Na vrchol Soláně do nadmořské výšky 861 metrů je to odsud coby kamenem dohodil. Výstup nás čeká nenáročný, nedlouhý, vzduch ani v nejvyšších partiích neřídne, naopak, všichni se cítíme jako znovuzrození. A zejména z vyhlídky, kterou Soláň všem, kteří na jeho vrcholu stanou, servíruje.

Nejvyšší beskydský hřeben se představuje takřka učebnicově. Od vzdálené Lysé hory napravo, přes Smrk, Kněhyni až po Radhošť zcela vlevo. A těch lesů. Unikátní je ten pohled také v tom, že stop po lidské civilizaci je vidět ještě o něco méně než přiměřeně. Působí to velice povzbudivě, má to zcela jednoznačné regenerující účinky. Soláň je prostě nejen kopec, ale i svého druhu lázně.

Což plně platí i o objektu, ke kterému sestupujeme z vrcholu jen několik stovek metrů. Valašský ateliér u Hofmanů je galerií i památníkem akademického malíře Karla Hofmana, místem s krásami výtvarnými i přírodními. Je odtud mimo jiné krásný pohled na jih, na druhé horstvo, jež dnes pokoříme.

Na hranici se Slovenskem je to z Velkých Karlovic zhruba stejně daleko jako na Soláň. Úzká silnice se postupně mění na silničku, na slovenské straně spíše na cestu, jejíž povrch má poněkud blíž k horskému reliéfu než fádní rovině. I ona je ale sjízdná.

A pak se člověk rozhlédne kolem sebe, právě dorazil do osady Kasárne, a až mu ten pohled dech maličko vyrazí. Beskydy jsou odsud majestátní, blízké i vzdálené, a jelikož máme zrovna štěstí na dobré počasí, jedním slovem nádherné.

Čeká nás ani ne tříkilometrový pochod lesem – a jsme těsně pod hlavním hřebenem Javorníků. Žlutá turistická stezka nás dovedla do sedla Gežov, odkud – tentokrát po červené – pokračujeme po hlavním hřebeni v cestě na západ. Nejprve míříme na vrch zvaný Stratenec. V nadmořské výšce 1055 metrů tu na turisty čeká a již zdálky na sebe upozorňuje dřevěná rozhledna, která umožňuje dílčí pohled na slovenskou stranu a vynikající panoramatický výhled na stranu beskydskou.

Ještě nápadnější než rozhledna tu jsou tři betonové kříže, památník bojů z konce druhé světové války s pamětní deskou padlým osvoboditelům Velkých Karlovic. Své životy tu položili 3. května 1945.

Vracíme se do sedla Gežov. Na návrat a konec výpravy je ještě dost času, protože v samém závěru cesty ještě vystoupáme až na střechu Javorníků. Finále patří Velkému Javorníku. Se svými 1071 metry nadmořské výšky je nejen nejvyšší kótou pohoří, ale i dalším skvělým vyhlídkovým místem. Myslím, že byste se o tom měli přesvědčit na vlastní oči.