Trenčín, to jsou nejen Římané, studna lásky nebo tajná chodba

Toto období je tedy pro budoucí hrad a město zdokumentováno prakticky od prvního záseku dláta do skály až na věčné časy a nikdy jinak. Předpokládá se vcelku logicky, že na skále jako první vzniklo hradiště, doložená je v 11. století rotunda a kamenná obytná věž, tedy jednoznačné prvky hradu.

Hrad významně rozšířil takzvaný pán Váhu a Tater, urozený a mocný Matúš Čák Trenčanský. Další rozšíření proběhlo za doby držení hradu uherským a polským králem Ludvíkem z Anjou, Zikmund Lucemburský se zde sice přímo neusadil, ale hrad připsal darem své manželce Barboře Cejlské. To již byla na spadnutí husitská tažení, a tak došlo k posilování obranné funkce hradu.

Následuje další významný držitel Štěpán Zápolský, hejtman Horních Uher, později i dokonce palatin, tedy nejvyšší světský správce krále Vladislava II. Jagellonského. V dalším století počali Evropu drancovat Turci, kteří po bitvě u Moháče ovládli velkou část uherského území, avšak Trenčín nedobyli.

Jejich přítomnosti využívali i protihabsburští povstalci – Turci je totiž často podporovali. Hrad později dobyla třeba jak hajducká vojska Štěpána Bočkaje, tak Františka II. Rákocziho. Hrad vyhořel roku 1790, roku 1805 tudy táhla na Slavkov vojska cara Alexandra II., zpět ovšem již jako poražení.

Strmou, ne však dlouhou cestou se vystoupá z města k mohutnému hradu. Jako první je tu tzv. dolní hrad, situovaný na sever, jih patří střednímu hradu a nejvýše leží, jak jinak, hrad horní. Ten tvoří paláce, pojmenované po tehdejších stavitelích a obyvatelích, tedy palác Ludvíkův, Zápolského a Barbory. Matúšův palác byl zbořen, hradu však dominuje Matúšova věž.

V interiérech paláců jsou expozice Trenčínského muzea – od pravěkých exponátů přes historické zbraně a nábytek po obrazy, nechybí archeologické vykopávky nebo stálá galerie. Podrobný popis expozic ZDE. Oku neuniknou hradby a bašty nebo zbytky rotundy, po vystoupání na věž se nabízí výhled na město pod ním, Váh a okolí. Krásný pohled na hrad je večer z ostrova na Váhu, kde je i kemp.

Místa tak významná mívají krom spletité historie také předivo pověstí a legend, v případě Trenčína spojených i s držiteli. Například Štěpán Zápolský měl na hradě jako zajatkyni držet krásnou Fatimu, kterou miloval turecký paša Omar. Ten si domluvil se Zápolským její propuštění za to, že vykope na hradě chybějící studnu, aby hrad mohl přečkávat dlouhá obléhání. Tři roky tři stovky Turků kopaly, než se Osmané dostali na pramen (to jich mnoho již naživu nezůstalo). Omar si Fatimu dle dohody odvedl se slovy: „Vodu máš, ale srdce ne!“ Fatimě se cestou zachytil závoj na křoví, a tak od 16. století stál v těch místech hostinec Na Závoji, dnes zvaný Fatima.

Studnu ovšem po dobu více než čtyřiceti let kopali habsburští vojáci a poddaní, žádný pramen nenašli a „studna“ sloužila jako rezervoár dešťové vody. Takže lze těžko věřit, že jakási kachna, do studny vhozená, vyplavala do vod Váhu.

Tajná chodba je zmiňována v souvislosti s županem Štefanem I. Ilešházim, roku 1603 odsouzeným k ztrátě hrdla i majetku. Ten, nevyčkávaje prvního, hbitě prchl do Polska, a tak trochu, komplikuje druhé, spakoval, co jen šlo, a co nešlo, nechal si poslat po příbuzném. A tak když na hrad dorazili královští vyslanci pro přiklepnutý majetek, ten byl prakticky pryč. Měšťané, aby se vyhnuli trestu, že uprchlíka nezadrželi, se vymluvili na údajnou tajnou chodbu, kterou prý uprchl.

Tajnou chodbou již dříve měl Matúš Čák pendlovat na Skalku na druhém břehu, ba i tam prchnout před svojí smrtí roku 1321. I velmožův hrob je zahalen tajemstvím, neboť se neví, kde leží. Jedna varianta zmiňuje, že pod po něm pojmenovanou věží, další, že pod korytem Váhu, jinému se zalíbila představa posledního spočinutí v třešňovém sadu, ba existuje legenda, že unikl onou chodbou do kláštera Skalka, kde v klidu dožil a byl pochován.

Nicméně Čák zemřel na hradě při jeho obléhání a jeho blízcí ho pohřbili na utajeném místě – pravdou ani není, že podobně jako Attila odpočívá v tajné hrobce, obklopen bohatstvím v truhlách ze železa, stříbra a zlata, a to již jen z důvodu, že křesťané se takto nepochovávali. Majetek asi vysublimoval díky přemístění jeho druhy, než hrad dobyla královská vojska, takže jeho smrt mohla být i dílem zrady.

Nechybí pověsti o strašidelném domě, kde se oběsila čarodějnice, který posloužil i jako vězení a kde roku 1655 poberta Juraj Chlebaňa při odpykávání trestu za krádež ovce spatřil tucet čertů, tančících za pachu síry s ohyzdnou čarodějnicí, spoutanou řetězy. I když před křepčícími ho mělo zachránit neustálé opakování božího jména, nijak mu to nepomohlo již dva dny poté, kdy byl zastřelen při útěku.

Mnoho se traduje o trenčínských katech, např. Pavol Sloboda měl svůj pracovní nástroj, tedy popravčí meč, použít i ve válce s Turkem a padnout s ním v ruce roku 1683 v boji o Nové Zámky. Jak z brka E. A. Poa je příběh o mrtvé baronce Antonii de Andricky, jejíž otec nesouhlasil se sňatkem s chudým zemanem. Tatík pravil, že raději dcerku uvidí mrtvou než s takovým žebrákem, a to se mu vyplnilo. Mrtvá však měla nezvykle zdravou barvu, ani prsty neměla ztuhlé, tak ji pro jistotu zazdili. Když farář chtěl druhý den na výklenek napsat její jméno, zaslechl její volání o pomoc. A jsou i další pověsti…

Při cestě k sousedům hrad zaujme zvenčí i zevnitř, do studně na nádvoří ale kačenku neházejte, nevyplavala by.