Tokání tetřeva hlušce se opět nese šumavskými lesy

Hlavní území evropského výskytu tetřeva je Skandinávie, Pobaltí, Bělorusko a Rusko. Území obývané tetřevem se však postupně zmenšuje. Vyhynul již v Irsku, Belgii, Dánsku, Makedonii, Anglii a Portugalsku. V některých státech, jako je například Česko, se vyskytuje pouze ostrůvkovitě ve vyšších nadmořských polohách.

Ještě v první polovině dvacátého století byl tetřev hlušec rozšířený po celém území Šumavy včetně podhůří. V souvislosti s rozvojem moderní civilizace začal v průběhu dvacátého století jeho počet klesat. Nepříznivý trend se zastavil až v devadesátých letech.

Dnes můžeme tetřeva ojediněle spatřit v Krkonoších, Krušných horách, Českém lese a v Jeseníkách. Populace na Šumavě je tedy v současné době jedinou životaschopnou v tuzemsku.

„Jádrem současného rozšíření tetřeva hlušce na Šumavě je především její centrální a západní část. Jsou to hlavně pláně modravské a kvildské, vysoké polohy železnorudské hornatiny, včetně kotliny horní Křemelné. Významným útočištěm je rovněž celý hřeben Královského hvozdu,“ jmenuje zoolog Bufka.

V jihovýchodní části pohoří se tetřev vyskytuje spíše roztroušeně. Ojedinělý výskyt je z Boubínské a Želnavské hornatiny. Některá pozorování v okolí Strážného, Borových Lad souvisejí i s vypouštěním uměle odchovaných jedinců v rámci projektu posílení populace. Umělý odchov tetřevů funguje od roku 1988 v Mlynářovicích u Volar na Prachaticku.

Lesníci se tu snaží vypouštět už větší kuřata do šumavských lesů. „Devadesát procent bohužel okamžitě sežerou dravci,“ říká Miroslav Zušťák, vedoucí mlynářovického polesí.

Finančně velmi náročné pokusy vrátit tetřeva zpátky do lesa proběhly v Česku na několika místech – v Krkonoších, Jeseníkách, v Českém lese a v Brdech. Žádný však nepřinesl očekávané výsledky. Ani v západní Evropě, kde programy rovněž probíhaly, nevedly k vytvoření dlouhodobé životaschopné populace.

„Příčin může být několik. Od nepřipravenosti v zajetí odchovaných ptáků na podmínky života ve volné přírodě, přes vysoký počet dravců až k nevhodným způsobům vypouštění,“ přemýšlí Zušťák.

Samci a samice žijí celý rok odděleně a ke společným setkáním dochází pouze v období rozmnožování. Tok začíná v průběhu března a trvá do května. „Kohouti tokají na tradičních místech – tokaništích, která využívají desítky let. Vzdálenost tokanišť v neporušeném lese je obvykle okolo dvou kilometrů. Slepice a mladší kohouti navštěvují několik tokanišť. Slepice se zde páří s dominantním kohoutem a pak odlétá na další tokaniště, kde se opět páří s nejsilnějším kohoutem,“ popisuje šumavský lesník Karel Plaňanský.

Tetřeví kohout na tokaniště přichází někdy pěšky, jindy přilétne pod vyhlédnutý strom a hlasitým plácáním letek vzletí na svou větev.

Než se usadí, několikrát zavrzá, zakrká, často se i šeptavě roztoká, ale brzy přestane. „Mohutně roztřepe peří a vbrzku krká nebo si několikrát zaklepe, což je zvuk, jako když o sebe ťuknou dvě dřevěné hůlky. To už většinou svítá a klepání tetřeva se zrychluje, až najednou přejde v trylek podobný odzátkování láhve,“ popisuje Plaňanský. Myslivci říkají, že už tvoří verše.

„První klepání nazývají počítáním, které se zrychluje v trylek či výlusk a končí málo slyšitelným sípáním nebo také broušením trvajícím pouze dvě až tři vteřiny,“ uvádí Plaňanský.

Právě v těchto okamžicích má velký pták sníženou sluchovou vnímavost a pozorovatel se může o několik kroků přiblížit. „Proto si získal druhové jméno hlušec,“ vysvětluje Plaňanský. Dobrý tetřev tok několikrát za sebou opakuje. Starý kohout už vynechává, dělá přestávky a ostražitě sleduje okolí a naslouchá, nejsou-li pod stromem slípky.

Když se tetřeví nevěsty začnou ozývat, slétne k nim na zem. Znovu u nich začíná tokat a jako paša obchází celý svůj harém. Na tokaniště je často přilákán cizí kohout a začíná boj. Sokové si navzájem vytrhávají peří a tlučou se křídly. Když jim dojdou síly, jen proti sobě tokají, obcházejí se a snaží se jeden druhého zastrašit.

„Během roku jsou tetřevi velmi plaší. Když ale přijde doba toku, bývají agresivní a je problém je nakrmit. Není nic výjimečného, že tetřeví kohout napadne ošetřovatelku. Má ohromnou sílu a často vše končí modřinami,“ uvádí Miroslav Zušťák.

Oplodněná samice si na vhodném místě, často v blízkosti tokaniště, najde či vyhrabe jamku, kterou jen trochu vystele zbytky rostlin.

Nejčastěji poblíž kmene stromu. Slepice na hnízdo zasedne po snesení předposledního nebo posledního vejce a zahřívá je po dobu přibližně 28 dní. Kuřata se začnou líhnout během června a vylíhnou se během jednoho dne.

Vývoj mláďat je velmi rychlý. Již během desátého dne se pokoušejí vylétnout na strom, ve dvou týdnech jsou schopna přeletět na poměrně velké vzdálenosti. Plně jsou opeřena po čtyřiceti dnech. V rodinném hejnku zůstávají s matkou až zhruba do září, potom vznikají oddělená hejna samic a samců.