Šumavou bez lyží aneb Když sníh ne a ne napadnout

V případě oblevy se místy můžete brodit břečkou nebo blátem, a pokud naopak přituhne, je nutné být obezřetný kvůli námraze. Každopádně v kvalitní obuvi by ani jedno, ani druhé neměl být větší problém. Nehledě na to, že můžete vybírat také z tras vedoucích po upravených asfaltkách, které jsou pohodlně schůdné i se sněhovou pokrývkou.

Jako inspiraci přinášíme několik lokalit, které jsou dostupné i v zimě a zároveň patří k těm nejatraktivnějším. Pohled na tutéž krajinu se v každém ročním období může zcela lišit.

V zimě se na Lipno jezdí většinou za nenáročným lyžováním a přírodním bruslením na ledové magistrále. Jenže ne vždy jsou k tomu vhodné podmínky. Neznamená to, že pobyt na břehu naší největší přehrady musíte strávit v bazénu nebo sauně.

Stačí se vypravit do okolních kopců, z nichž se otevírají krásné výhledy. A nemusí přitom jít o dlouhé vzdálenosti. Z parkoviště ve Frymburku je to například na vrchol Marta s vyhlídkou na obec a lipenskou nádrž necelý kilometr.

Do výšky 862 metrů nad mořem můžete vystoupat po turistické značce nebo se vydat po křížové cestě z konce devatenáctého století tvořené čtrnácti žulovými zastaveními a zakončené kaplí Panny Marie Bolestné. Poutní kapli stojící na výšině zvané Na Martě se také jinak říká Vysoká muka.

Vzdálenější výhledy pak nabízí nedaleká Stezka korunami stromů, která je v zimě otevřená od deseti do šestnácti hodin. Dostanete se k ní z Lipna nad Vltavou pěšky či autobusem. Ze čtyřicetimetrové věže jsou kromě blízkého okolí vidět Novohradské hory a vrcholky rakouských Alp.

Těm, kdo dávají přednost rovinatějšímu terénu, bude jistě vyhovovat naučná stezka Olšina vybudovaná před pár lety v bývalém vojenském újezdu Boletice. Než na sedmikilometrový okruh poblíž lipenské přehrady vyrazíte, podívejte se na aktuální informace týkající se schůdnosti (vls.cz/cs/naucna-stezka-olsina). Nejvlhčí úseky kolem jednoho z nejvýše položených chovných rybníků u nás (přes 700 m n. m.) sice vedou po dřevěných chodnících, ale někdy může být podmáčený povrch i mimo ně.

Že v zimním období dokáže být zrádný i pohyb po jinak komfortních stezkách postavených ze dřeva, jsme se přesvědčili při výstupu na vrchol Boubína. Nejrychleji se na něj dostanete po modré značce z Kubovy Huti, obce s nejvýše položenou železniční stanicí u nás (950 m n. m.). Vzhledem k tomu, že na více než čtyřech kilometrech vystoupáte přes tři sta padesát metrů, je velká pravděpodobnost, že vás v cíli zastihne trochu jiné počasí než dole.

To se týká i případné jinovatky, která je sice na lesní cestě příjemnější než bláto, ale několik set metrů od rozcestí Pod Boubínem směrem k vrcholu (1362 m n. m.) s rozhlednou, kam vede dřevěný chodníček a schody, to může klouzat. Potkali jsme několik turistů, kteří se nechali odradit, ale pokud se budete přidržovat zábradlí, je chůze bezpečná. U vstupu na celoročně otevřenou rozhlednu je instalován turniket.

Vstupenky lze zaplatit esemeskou nebo platební kartou. Jednadvacet metrů vysoká dřevěná stavba je druhou nejvýše položenou rozhlednou v Česku (první je na Pradědu). Za dobrého počasí z ní spatříte celé panorama Šumavy včetně vrcholů Poledník a Plechý a dohlédnete až k německým (Luzný, Velký Javor) a rakouským (Dachstein) sousedům. Směrem do českého vnitrozemí se vám otevře výhled například na Brdy, Jadernou elektrárnu Temelín a Hlubokou nad Vltavou.

V době existence takzvané železné opony tvořilo část Šumavy hraniční pásmo, kam se smělo vstupovat jen na propustku. K snadnějšímu dopadení případných uprchlíků na Západ byla postavena řada příjezdových cest, které teď slouží turistům a zvlášť v zimě jsou oblíbené pro lepší schůdnost, než mají například lesní pěšiny. Jedním z ideálních výchozích míst jsou Borová Lada, odkud se dá podniknout nenáročný výšlap na Knížecí Pláně vzdálené asi kilometr od hranic s Německem.

Turistické značení začíná hned u parkoviště, kde na den zaplatíte sto korun. Jednodušší, ovšem zároveň méně zajímavý je výstup po asfaltce, která je v mapě značena jako cyklostezka a její více než kilometrový počáteční úsek kopíruje žlutou trasu pro pěší. Ta pak míří do členitější krajiny, především do Hraničního lesa, který svým na první pohled bezzásahovým charakterem připomíná prales.

Obě varianty měří zhruba šest kilometrů, jen mimo asfaltku nastoupáte asi o padesát metrů více. Jakmile se přiblížíte zaniklé osadě Knížecí Pláně, ráz okolní přírody se začne měnit. Objevují se zídky z naskládaných kamenů, které oddělují nezarostlé plochy (Správa NP Šumava náletové dřeviny odstranila) – někdejší políčka, aleje z vysazených stromů i staré ovocné dřeviny.

Na křižovatce cestou k obnovenému hřbitovu už nemůže být pochyb, že tady stávala vesnice, původně dřevorubecká osada založená v roce 1792 knížetem Schwarzenbergem. Protože v ní ještě v roce 1930 žilo na pět set převážně německých obyvatel, byl její osud po druhé světové válce a nástupu komunistů k moci zpečetěn – Němci byli odsunuti a po vzniku hraničního pásma se začaly likvidovat domy. Kostel se hřbitovem vydržely do konce šedesátých let minulého století, kdy je nechala armáda odstřelit.

V roce 1992 byl na místě novogotického kostela sv. Jana Křtitele vztyčen kříž a původní obyvatelé ze zbytků náhrobních kamenů obnovili hřbitov. Před ním si lze prohlédnout „knihu“ se čtyřmi dobovými fotografiemi a krátkým informačním textem. Na instalace Historické album Šumavy narazíte například i v okolí Prášil, kde je zaniklých osad hned několik. Před návratem do Borových Lad se můžete občerstvit v restauraci Hájenka stojící na místě původní hájovny. Ve volných dnech bývá ale plno.

Zdatnější výletníci mají možnost udělat si přibližně tříkilometrovou odbočku do další obce se stejně pohnutou minulostí. Také Bučina totiž byla po válce vysídlena a v polovině minulého století srovnána se zemí. Dnes se tu nachází hotel Alpská vyhlídka, obnovená kaple sv. Michala a replika železné opony, zátarasu z ostnatého drátu a strážní věže, který v délce přibližně tří set kilometrů lemoval západní hranici Československa.

Na Bučinu se lze vypravit i z Kvildy, odkud v zimě vedou nejen trasy pro běžkaře, ale i šestikilometrová udržovaná cesta pro pěší. Té je možné využít také v blízké Modravě. K nejatraktivnějším cílům v okolí patří Tříjezerní slať. Větší část asi tříapůlkilometrové trasy z parkoviště prochází modravskými pláněmi podél Roklanského potoka téměř po rovině. Náročnější je až několik set metrů závěrečného stoupání.