Sudetské město zamrzlé v čase. Pyšní se unikátním zámeckým komplexem

Benešovský zámecký areál se řadí k nejvýznamnějším památkám svého druhu v Česku. Navzdory typicky renesančně střídmé fasádě a čistým liniím upoutá už na první pohled. Komplex se nachází v horní části náměstí Míru hned u radnice a nelze ho přehlédnout. Je místní dominantou, a především výkladní skříní. Což není tak úplně složité.

Střed města totiž vypadá, jako by zamrzl v čase. Oprýskané domy, architektonicky připomínající německé osídlení, vypadají, jako by odsud teprve nedávno odešel wehrmacht. Za to zřejmě mohou i staré a zašlé vývěsní štíty nad obchody. A přestože to nezní jako úplně pozitivní hodnocení, do Benešova se vyplatí zavítat už jen kvůli zámku a několika dalším zajímavostem.

Historie Benešova nad Ploučnicí, a zejména zámeckého komplexu, se neodmyslitelně pojí se šlechtickým rodem Salhausenů, který do českých zemí dorazil roku 1515 z Míšně. Bratři Bedřich, Jan a Volf tu nejprve pobývali společně, jejich cesty se ovšem o několik let později rozešly a zůstal tu pouze první ze jmenovaných.

Bedřich vybudoval v Benešově během pouhých tří let Horní zámek. Současně s rozšiřováním svého vlastního sídla pak stavěl i nový domov pro syna Jana, a tak vznikl v bezprostřední blízkosti také Dolní zámek. K němu později přibyl i palác zvaný Volfovo křídlo, to podle jména jednoho z Janových synů.

Kromě Horního a Dolního zámku s Volfovým křídlem dnes komplex tvoří také hospodářská budova z roku 1547, Konojedovský dům z roku 1552 a Balamský dům z roku 1583. Ve druhé polovině 19. století zde rod Černínů vystavěl ještě Černínský zámeček.

„Je zvykem, že se zámecké komplexy většinou skládají z jedné či dvou hlavních budov a pak z hospodářských prostor. My máme budov zámku hned šest,“ zdůraznil průvodce, s nímž jsme vyrazili na prohlídku do Dolního zámku. „Vystřídalo se nám tu několik rodů, například Kinští, Aldringenové nebo Černínové.“

Právě hraběnka Černínová, která byla poslední šlechtickou majitelkou zámku, dala pokyn k vystavění Černínského paláce, jenž je nejnovější budovou komplexu. „Poznáte ho podle mechové stříšky. I přes časový rozdíl, kdy už saská renesance dávno dozněla, zachovává stavba všechny dobové prvky, třeba takzvaný oslí oblouk,“ uvedl průvodce.

Dodal, že hraběnka později zámek prodala bratřím Grohmannům, kteří se v Benešově nad Ploučnicí zasloužili o založení textilní fabriky Benar. Zámecký areál byl nicméně po roce 1945 na základě Benešových dekretů znárodněn, protože šlo o německý majetek. „Pak už máme jen jeden milník, a to rok 1969, kdy náš zámek bohužel vyhořel,“ doplnil průvodce.

Vlivem požáru, při němž se propadl prakticky celý strop, se na zámku nedochovalo až na pár výjimek žádné původní vybavení. Žebrový strop v přízemí se při rekonstrukci „poslepoval“ zpět, čehož si lze při bližším průzkumu všimnout. Nábytek a další exponáty jsou většinou darované.

Na Dolním zámku, jehož prohlídka trvá necelou hodinku, si lze prohlédnout tradiční prostory, jako jsou černá kuchyň, audienční salonek, ale i ložnice šlechticů. Pýchou jsou třeba zdejší šatní skříně, na jejichž rostoucích rozměrech lze vysledovat i přechod od jednoduché renesanční módy až po robustní barokní modely.

Přestože kompletní prohlídkou všech zámeckých prostor mohou návštěvníci Benešova strávit docela dost času, nemusejí zdaleka všechnu pozornost upínat jen k jediné památce. Na náměstí zaujme mariánský sloup z roku 1742, na výhledy do krajiny pak láká Ploučnická vyhlídka nad nádražím.

Vznikla v roce 1902 a jde o kombinaci altánu a rozhledny. Stavba je aktuálně obklopena lešením, ale při výstupu na stříšku to nijak nevadí a výhledům nahoře nic nebrání. Je odsud vidět nejen zámek, ale i krémově zbarvená kaple nedalekého hřbitova.

A kdo by po krátkém výšlapu na vyhlídku stále neměl dost, může zamířit asi dva kilometry od Benešova do Františkova nad Ploučnicí, kde se nachází zřícenina hradu Ostrý. Cesta je značena zelenou barvou. Do samotného Benešova se lze pohodlně dostat vlakem z Děčína.