Strmá cesta do náruče nebeského hradu. Návštěva české zříceniny je za odměnu

Nebesa svým stoupáním budí respekt již od samého počátku, navíc – aby dojem byl ještě o něco dramatičtější – hned v místech, kde se stezka noří do lesního porostu, výstražná značka upozorňuje na možný výskyt hadů. (Jednoho asi v půlce trasy v kamení a vysoké trávě vskutku zahlédnu, ale s identifikací si rady nevím: plaz velice rychle zmizel, o bližší kontakt zjevně nestál, ostatně pocitově jsem s ním souzněl.)

Zpět k profilu cesty… Nejeden průvodce na namáhavý výstup upozorňuje, místy mi sklon opravdu připomínal výstup na Milešovku z jižního úbočí nebo k vyhlídce Adalberta Stiftera od šumavského Plešného jezera, jenže zde nad Ohří je cesta k cíli o poznání kratší.

Stezka se postupně stačí vlevo, zpola obtáčí cílový vrch, zužuje se – a pak se mezi stromy objevují první opracované kamenné artefakty. Jsem na místě.

Pozdně gotický hrad vznikl až někdy na počátku 15. století, jako stavebník se uvádí Vilém z Illburka – v listině z roku 1434 je připomínaný coby majitel.

Jelikož hrad plnil pochopitelně i rezidenční funkci – uvádí se, že do zhruba poloviny 16. století – bylo jeho umístění skutečně „sportovní“ výzvou. Ve své době ovšem nepostrádající logiku: vyrostl v období husitských válek, extrémní poloha byla reakcí na nebezpečí ze strany nových zbraní – obléhacích děl.

O to víc byla v případě takových hradů v popředí funkce obranná. „Těžko určit, co vlastně chránil,“ zamýšlejí se v publikaci Hrady bez ohrady Petr David a Vladimír Soukup, „snad starou cestu údolím Ohře – i když než by posádka sestoupila dolů z hradu, uplynulo by v řece hodně vody a případní škůdci by byli dávno pryč“.

Na hradní území se vchází dochovanou bránou; kromě toho jsou na částečně zalesněném vrcholu k vidění zbytky zdiva ještě jedné brány a hradeb i obvodového zdiva paláce…

„V zimě na přelomu let 2020 a 2021 se zřítila do té doby poměrně vysoká zeď obytné hranolové věže nad druhou bránou a proměnila se v hromadu kamení,“ dočteme se v Hradech bez ohrady. Na nejvyšším místě Nebes jsou dále ještě patrné základy dalších dvou objektů.

Bonusem vrcholových partií nápadného kopce jsou ovšem nejen historické hradní stopy, ale také samo přírodní prostředí. Korunované skvělou vyhlídkou západním směrem a částečnými průhledy i do dalších stran. Pohled na oku lahodící zelené moře, vlnící se hřbety doupovských vrchů.

Nejen na levém, ale i na pravém říčním břehu ve Stráži nad Ohří stojí za to učinit zastávku. Důvodem je Malý Stolec.

„Předmětem ochrany přírodní památky Malý Stolec je geologický útvar čedičového příkrovu a částečně odtěžené čedičové sloupy, kamenné moře, suché trávníky a charakteristické teplomilné druhy flóry a fauny,“ informují Mapy.cz.

Stačí přejít most, dát se doprava a pak asi tři čtvrtě kilometru stoupat vstříc lesu. Po levici je pak mezi stromy možné zahlédnout siluetu skal – a když opustíte cestu a překonáte nějakých dvacet metrů, stanete na dolním okraji rozsáhlého kamenného moře. A nad ním už zřetelně spatříte jakoby známou, přesto neokoukatelnou podobu varhan v čedičovém provedení.

Tato část Doupovska umí milovníky hradů opravdu potěšit. Zhruba čtyři kilometry západním směrem má své stanoviště Hauenštejn (pro zmíněného Viléma z Illburka bývával jistý čas „hlavním“ hradem, to již Himlštejn byl sídlem purkrabího).

Hauenštejn byl nejspíš založen ve 2. polovině 13. století, o tři staletí později prošel proměnou v renesanční sídlo. A další tři staletí nato získal novogotickou podobu – stalo se tak za Buquoyů, jimž byl objekt v roce 1947 zabaven. Jeho dalším využitím, trvajícím jedno desetiletí, byla ubytovna jáchymovských dolů a domov pro mladistvé. Od roku 1958 začal nezadržitelně chátrat…

Vše se změnilo v letech 1999-2000, kdy hradozámek koupil současný majitel – Pavel Palacký. S dobrovolníky se pustil do záchrany a rekonstrukce a výsledek je pozoruhodný – k vidění je tu mj. rytířský sál, desítky komnat, kaple, k dispozici je i gotická věž sloužící jako vynikající rozhledna. V nabídce je navíc i přilehlý lesopark s arboretem.

Jen o málo dál opačným směrem stojí za návštěvu hrad Perštejn (nad stejnojmennou obcí) – a ještě o pár kilometrů dál ve směru na Klášterec nad Ohří hrady Šumburk a Egerberk.

Aby nebyly hrady zas až v takové přesile, na závěr zmíním ještě jednu skálu. Či spíše skály… Nacházejí se o něco dál, na území krušnohorském, v blízkosti Horní Blatné, jejich název je Jindřišské skály (nebo se také uvádí pojmenování Na Strašidlech).

Z centra Horní Blatné jsou to do náruče skalního města necelé dva kilometry. Trasa sice není opatřena turistickým značením, ale občasná tabulka se směrovou šipkou a nápisem „Strašidla“ je dostatečným vodítkem. Cesta je téměř bez převýšení, naprosto odlišná v porovnání s himlštejnským výstupem.

Skalních útvarů v lese čeká celá řada, případné označení skalní město není ani trochu nadnesené. A jak tak člověk skály prohlíží a obchází a postupuje lesní cestou vpřed, náhle se před ním otevře majestátní vyhlídkové místo. Nad ním další, až dvacet metrů vysoká skaliska, pod ním hluboký ostrý sráz spadající kolmo dolů a před ním – daleký výhled na krušnohorské vrchy a údolí Blatenského potoka.