Stopy mladší doby kamenné ve stínu sopečných vrchů

Sopečná krajina zejména v západní části oblasti nabízí spoustu malebných vrcholů – atraktivních už při pohledu z dálky, natož po výstupu na nejvyšší místo těchto ideálních přírodních rozhleden.

Vrchům se pochopitelně nevyhneme ani tentokrát (proč taky), ale nejsou jediným důvodem, proč zavítat do nejjihozápadnější výspy chráněné krajinné oblasti.

Kromě zmíněných Loun s farním, pozdně gotickým kostelem sv. Mikuláše či atraktivním pohledem na městské opevnění může být oním důvodem blízký Archeologický skanzen Březno. Kromě osmnáctitisícových Loun a nápadných kopců je třeba ve zmíněné lokalitě připomenout také řeku Ohři. V případě archeoskanzenu hrála velice podstatnou roli.

„Právě u ní v padesátých až sedmdesátých letech minulého století odstartovala záchranná akce, protože tím, jak se semílal břeh u Ohře, tak se postupně odkrývaly pravěké hroby a další objekty a ničily se,“ uvedla během prohlídky průvodkyně Marie Divoka.

Skanzen tak vznikl jako součást výzkumného programu v návaznosti na velkoplošný archeologický průzkum, který v uvedených letech vedla docentka Ivana Pleinerová z Archeologického ústavu v Praze.

Pro návštěvníky, pro něž je areál v období od října do prosince otevřen denně mimo pondělí od 9 do 16 hodin, tu jsou k vidění „repliky staveb a obydlí období neolitu, doby železné, stěhování národů a období raně slovanského, postavené na základě místních nálezů, doplněné o zahrádky a další vybavení; probíhají zde archeologické experimenty, návštěvníci mají možnost vyzkoušet si různé pravěké aktivity“, uvádí web archeoskanzenu, jenž je od roku 1992 součástí Oblastního muzea v Lounech.

Z obydlí zmiňme určitě to nejstarší, tzv. dlouhý dům z mladší doby kamenné s kůlovou konstrukcí, dále ranou slovanskou chatu ze 6. století zčásti zahloubenou do země či slovanský dům o tři staletí mladší.

Výzkum mj. zachytil takřka nepřetržité osídlení uvedené lokality v období od 5000 let před naším letopočtem do 10. století našeho letopočtu.

Z přízemních partií Žatecké pánve, z míst poblíž říčního toku Ohře, teď zamíříme vzhůru. Místy docela strmě vzhůru. Na řadě jsou v úvodu textu mírně avizované kopce, pozůstatky třetihorní sopečné činnosti.

Po zhruba šestikilometrovém přesunu na sever jsme v obci Raná, nad níž se majestátně vypíná stejnojmenný čedičový vrch. Místo zaslouženě uvázlé v obecném povědomí. Je totiž nejen centrem paraglidingu a sportovního létání v severních Čechách, ale – jak se připomíná – i kolébkou plachtění v bývalém Československu (první kluzák se z vrcholu bez vzrostlé vegetace vznesl do vzduchu v září 1932).

Nejjižnější vrch Českého středohoří dosahuje nadmořské výšky 457 metrů. Výstup z parkoviště pod kopcem není nijak náročný – a navíc již záhy je snaha odměněna královsky; výhledy jsou již cestou jedním slovem skvělé.

Na jižním svahu Rané byla v roce 1951 vyhlášena národní přírodní rezervace; předmětem ochrany jsou vzácně dochovaná společenstva kontinentálních stepních porostů.

Z nejvyššího místa se nabízí kruhový rozhled a téměř na všech stranách se to před pozorovatelem vlní malebnými vrchy – jedním z nejdominantnějších (a také nejbližších) je Oblík. Naše závěrečná zastávka.

Oblík je vzdušnou čarou od Rané vzdálen necelé tři kilometry, je o dvaapadesát metrů vyšší (509 m n. m.) a působí o něco „dramatičtěji“.

V dobrém za to může od jihu se klikatící přístupová cesta (turisticky zeleně značená), místy v dolních partiích prodírající se křovinami, nad nimi pak pěšce vedoucí místy po úzkých hranách… Ještě před dobytím vrcholu se naskýtá krásný pohled mj. právě na Ranou.

Také na čedičovém komolém kuželu Oblíku se daří stepní květeně, rovněž i zde se setkáme s národní přírodní rezervací (vyhlášenou v roce 1967). Vyhlídka je – jak jinak – parádní, kromě zmíněné Rané například na blízké Louny, podobně blízké vrchy Srdov a Brník či vzdálenější Hazmburk s typickou hradní siluetou.

Téměř – bez nadsázky – letecký pohled. Vyhlídce nic nebrání. Po kapli, jež tu byla vysvěcena v roce 1506 a zanikla za třicetileté války (podobně se to pak mělo na počátku 19. století s její dřevěnou nástupkyní), už tu dávno nezůstaly žádné stopy.