Špindlerův Mlýn láká nejen Čechy

Kdo zvolí některou z autobusových linek, která do lyžařského střediska pravidelně jezdí, vyřeší základní otázku – kde tady zaparkovat.

Skicentrum má sice několik neplacených stání, ale hned to první, P1, je označené tak špatně, že ho každý, kdo se tu nevyzná, přehlédne.

Ale to už návštěvník přijíždí k velké světelné tabuli hlásající, že všechna parkoviště zdarma jsou obsazena. Přitom právě první parkoviště je vstupem na zdejší sjezdovky. Medvědín mívá také plno a do Svatého Petra soukromá auta vjíždět nesmějí.

„To byl náš záměr, začít lyžovat u P1 na Hromovce, přístupová cesta do skiareálu je tudy,“ řekl jeho ředitel Jiří Beran, jehož společnost spravuje celkem 25 kilometrů sjezdovek. Projet se po nich znamená připravit se na trochu nepohodlí – sedaček je málo, nemají plexisklové ochranné bubliny, převládají tak kotvové vleky."

„Samozřejmě chceme vše modernizovat, ale to se stane teprve v okamžiku, kdy buď v souladu s územním plánem dojde k propojení Svatého Petra, Míseček a Plání s Medvědínem, nebo se alespoň staré sedačky vymění za moderní svezení pro šest lidí. Rozhodnutí závisí na našem vedení,“ dodal Beran.

Areál, jehož největší díl vlastní ČSTV, vedle Čechů vyhledávají Poláci, Maďaři, Rusové a také se podle místních asi po deseti letech vrátili starší Němci. Ti jsou vyznavači hlavně běžeckých stop. Snowboardisté a milovníci carvingu dávají přednost krátkým, ale prudkým stráním Svatého Petra, pohodovější jízdu nabízejí třeba červeně označené svahy na Medvědíně.

Lyžuje se tu mezi lesními porosty, sjezdovky jsou proto často dost úzké, v jednu chvíli přes tu s číslem dvanáct dokonce míří běžecká stopa. V hustém sněžení je to docela nepříjemné, naštěstí sjezdaři právě v ten okamžik musí přibrzdit, protože vjíždějí do protisvahu.

Medvědín se chlubí i hezky upravenou chatou v cílové stanici ve výšce 1235 metrů, kde se mohou promrzlí sportovci ohřát u kamen, zajít si do baru nebo nekuřácké jídelny. Řízek s bramborovou kaší vyjde na 155, bonaqua stojí 30 korun.

Kde a co sníst musejí ve Špindlerově Mlýně řešit lyžaři i nelyžaři. Když ti druzí vzdají snahu orientovat se podle ukazatelů – město teprve buduje jednotné značení, takže většina cedulí chybí, část z nich prý zničili i neurvalí turisté – většinou vyrazí k těm nejviditelnějším bodům.

U mostku přes Labe, který poprvé spojil Špindlerův Mlýn s Bedřichovem už před rokem 1845, stojí pavilón oblíbeného Caffe Bogner. Poloviční pizzu nám tu odmítli udělat, závin se šlehačkou za 49 korun byl vláčný, výborné Latte Macchiato vyšlo na 59 Kč, jen bonaqua měla zřejmě proti výš položenému Medvědínu vysokohorskou přirážku – zaplatili jsme 39 Kč.

A když už jsme na bedřichovské straně, zamíříme k Medvědínu pěšky po cestě, která vede i k pramenům Labe. Dalším orientačním bodem se nám stává hotel Savoy Royal, který se v roce 1881 jmenoval Zur Krone a dnes je zcela přestavěn.

„V létě kolem nás proudí stovky turistů při svých vycházkách, ale asi se k nám bojí zajít. Snad kvůli tomu, že na ně náš hotel působí příliš honosně. Chceme se jim proto mnohem víc otevřít, a to doslova. Zrušíme některé skleněné dveře, ke stolkům uvnitř tak bude lepší přístup. A také začneme s jazzovým klubem,“ říká Tibor Michálek, autor konceptu hotelu, kde se v každém pokoji dívá z fotografií nějaká světová filmová hvězda.

Největším lákadlem je pro běžného návštěvníka Špindlerova Mlýna šéfkuchař Savoye. Pětatřicetiletý Patrik Feltl získával zkušenosti v Rakousku, ve Švýcarsku i naší metropoli a pochopil, že dobrá kuchyně se dělá hlavně z regionálních surovin. Do degustačního menu se nebojí zařadit domácí hruškový kompot, do vývaru používá hovězí oháňku.

„Není umění vařit dobře z drahých surovin, mě ale lákají ty, které dřív byly běžné a dnes se už tolik nepoužívají. Třeba na léto chci vyzkoušet šťovík, ozvláštníme i chutě ve zmrzlinách,“ říká muž, který během zimní sezóny připravuje v poledne pro své strávníky tříchodové menu za ceny do 200 korun. Dobře najíst se dá za přijatelné ceny také v hotelu Jelínek, místní doporučují i restauraci Bakchus.