Skvostem Zlaté uličky je zlatnická dílna se vzácnou expozicí

Úplně jiné jsou i interiéry domečků, kde devět obchůdků se suvenýry vystřídaly dobové expozice. Nestály moc. Hrad za ně zaplatil přes dva milióny korun. A to díky lidem, jako je Miloslava Šedivá, která uličce věnovala vybavení zlatnické dílny po zesnulém tatínkovi.

Pokud nezamíříte do jednoho ze sedmi komerčních obchůdků, rozprostře se před vámi po překročení prahu svět tehdejších obyvatel. V devíti domečcích totiž vznikly expozice věnované lidem, kteří v nich žili. Návštěvníci tak vstoupí do věštírny Matyldy Průšové, které se přezdívalo madame de Thébes, dílničky a domácnosti švadlenky, bylinkářky, příbytku červeného střelce, dobové krčmy nebo do zcela unikátního Kazdova domu, plného starých obalů od filmů s jakýmsi historickým kinem.

„Josef Kazda byl sběratel filmů. Zachránil spoustu zahraničních snímků před nacisty a díky asi té společné vášni k filmu je to moje nejoblíbenější expozice,“ řekl mi spoluautor a kurátor expozic Pavel Jiras ze studií Barrandov s tím, že v tomto domku by mělo časem fungovat i dobové kino, které bude na plátně promítat historickou tvář Zlaté uličky.

Každá expozice je do posledního detailu vyladěná podle postavy, která tu kdysi žila, profese, jaké se věnovala a jaký příběh ji potkal. „Celý rok jsme mysleli na Zlatou uličku a jednotlivé expozice. Žádal jsem o pomoc zaměstnance Hradu, všechny, koho znám, a i sám jsem si občas něco přinesl ze smetiště. Připomínalo to trochu Národ sobě, protože najednou se mi v kanceláři začaly kupit různé předměty, kusy nábytku a nádobí, které sem lidé nosili, posílali a někdy i vozili z celé republiky,“ popisuje autor expozice František Kadlec, ředitel cestovního ruchu na Pražském hradě a historik.

„Významná část expozic se vyráběla ve studiu Barrandov nebo pochází z depozitáře Hradu či jiných tuzemských muzeí. Některé věci jsme ovšem i tak museli kupovat v různých bazarech a vetešnictvích. Ale je jeden dar, který nás opravdu zachránil, protože vybavení zlatnické dílny by bylo možná k nesehnání a částka by se mohla vyšplhat opravdu vysoko,“ naráží Kadlec na nejvýznamnější dárkyni expozice.

Zlatnická dílna je jakousi vlajkovou lodí Zlaté uličky, ale právě z jejího vybavení měli autoři expozic největší strach, protože v Česku žije zřejmě jen opravdu málo lidí, kteří by mohli takové zlatnické náčiní vlastnit.

O vybavení nejvzácnější expozice se však díky několika osudovým náhodám postarala Miloslava Šedivá z Náchoda. „Syn slyšel v televizi, že budou dělat ve Zlaté uličce expozici, tak za mnou přišel s tím, jestli bychom jim nedarovali to, co nám zůstalo po dědovi. Já bych nevěděla, jak to zařídit, ale syn napsal do hradní kanceláře a ti, jak se to dozvěděli, tak za námi hned do Náchoda přijeli,“ vypráví paní Šedivá.

Její tatínek pracoval jako zlatník od svého mládí, minulý režim ho sice donutil jít pracovat do zbrojovky, ale zlatnickou dílnu si zřídil doma v kuchyni a veškerý volný čas věnoval svému milovanému řemeslu. „Tatínek pracoval jako zlatník do 96 let. V listopadu 2009 se dožil sta let. Zemřel v únoru 2010 a pánové z Hradu přijeli v dubnu. Kdyby ještě žil, tak bych to nedala. Ale nyní mi je trochu líto, že se to už nedozvěděl. Teď mu vlastně v uličce vybudovali takový pomník. Zadostiučinění za celoživotní práci. Věřím, že se na nás dívá a plesá blahem,“ svěřila se jeho dcera.

Veškeré náčiní, se kterým s láskou léta pan Josef Dítě pracoval, je i s jeho stolem v domečku s číslem 15, ale jeho hodnotu vlastně dosud nikdo nezná. „Tatínek od patnácti let pracoval u zlatníka Kudelky a mzdu si šetřil, nic si nekupoval, nikam nejezdil a kupoval si za to náčiní. Všechno je to z předválečné doby, některé nástroje dokonce i z dob Rakousko-Uherska. Bylo to jeho jediné bohatství,“ vypráví paní Šedivá, bývalá profesorka na střední průmyslové škole. Pan Dítě si dobře rozmyslel, komu ho daruje, ale osud tomu chtěl jinak.

„Já jsem vystudovala elektrotechniku a můj syn ani dcera také nemají žádné umělecké nadání, které je ke zlatnickému řemeslu třeba. Ale táta měl kamaráda hodináře Voborníka a ten měl tři vnuky. Právě jeden z nich se o řemeslo hodně zajímal a táta mi řekl, ať mu to po jeho smrti dám. Jenomže ubohého hocha srazilo auto, když jel na kole, a on zemřel,“ vypráví paní Šedivá.

„Dohodli jsme se s dětmi, že za to nic nechceme. Jsem strašně ráda, že to může být právě tady vystavené a denně to uvidí spousta lidí. Myslím, že jsme díky pánům z Hradu tatínkovi vytvořili tu nejkrásnější památku,“ dodala.

Když autoři expozice loni v dubnu přijeli k paní Šedivé domů, zůstali při pohledu na dílnu stát jako opaření. „Přišli jsme do místnosti, kde všechno zůstalo, tak jak to tam pan Dítě nechal. Poházené náčiní na stole i ten pracovní nepořádek. Mělo to obrovské kouzlo.

A když jsme to pak prohlíželi, zjistili jsme, že jde o mimořádně hodnotný a kvalitní majetek. Některé nástroje byly tak vzácné, že bychom je jen stěží dokázali sehnat. A ani si neumím představit, co bychom za ně museli zaplatit,“ říká autor expozice František Kadlec s tím, že mnoho dalších předmětů, které věnovala paní Šedivá, šlo i do jiných domků.

Právě díky zapojení obyčejných lidí, pro které je Zlatá ulička symbolem zlatého věku země, se podařilo vytvořit interiéry, které na návštěvníky skutečně dýchnou dobou, v níž v domečcích bydleli jejich původní obyvatelé.

„Rekonstrukce domků i celé uličky se podařila podle očekávání, ale musím říci, že revitalizace vnitřních prostor se povedla ještě mnohem lépe, než jsme očekávali. Kromě vizuálních dojmů jsou na návštěvníky připraveny v každém domečku i čichové a sluchové podněty, které jim připomenou tehdejší život,“ zhodnotil celkovou opravu uličky její stavbyvedoucí Zdeněk Procházka.