Skalní hrad Sloup sloužil poustevníkovi i legendárním čertům

Historie osídlení místa sahá až do pravěku, o čemž vypovídají archeologické nálezy z prostor hradu. Nalezeny tu byly například zlomky keramiky z eneolitu. Odhaduje se, že již v některém z pravěkých období stávalo na skále hradiště. Proto jsou pozůstatky hradu spolu s pozdějšími barokními úpravami chráněné jako kulturní památka.

Hrad byl postaven na počátku 14. století Ronovci a podle písemných zmínek byl jeho prvním majitelem Čeněk z Lipé. Již v roce 1330 však hrad koupili jeho příbuzní Berkové z Dubé. Ke konci husitských válek zde pobýval loupeživý rytíř Mikeš Pancíř ze Smojna. Za jeho pobytu byl Sloup po nájezdech vypálen a znovu vybudován až roku 1455, kdy jej Mikeš předal svým synům. Na počátku roku 1471 hrad opět koupili Berkové z Dubé.

V roce 1639 byla stavba během třicetileté války poničena švédskými vojsky vedenými generálem Johanem Banérem a od té doby hrad chátral. Na lepší časy začalo svítat až za období baroka, kdy se zanícený katolík Ferdinand Hroznata z Kojotova pustil do přestavby hradu a vytvořil zde poustevnu. Jeho představa byla taková, že zde vybuduje poutní místo s klášterem. Ferdinand však zemřel, a tak byly plány zredukovány na pouhou poustevnu.

V letech 1670 až 1785 se tedy nepřístupné skalisko stalo domovem poustevníků, kteří si celou zříceninu výrazně upravili. Na skalní plošině například vystavěli novou kapli.

Nejznámější z poustevníků se jmenoval Samuel Görner. Zabýval se vyráběním dalekohledů, broušením skleněných čoček a výrobou jednoduchých optických přístrojů. Jeho sochu stojící na jedné z hradních vyhlídek registrujeme již od silnice. Zajímavé je, že se jedná již o druhou repliku původní dřevěné sochy rozstřílenou Prusy v roce 1866.

V ruce drží Samuel svůj dalekohled a pozoruje okolí. Vypadá to, jako by jeho pohled směřoval na nedalekou rozhlednu a poustevnickou jeskyni ve Sloupských skalách, v nichž dříve pobýval. Nikoho jistě nepřekvapí, že se jmenuje Samuelova. Vzdálená je kilometr od hradu a též stojí za pozornost.

Jeskyni poustevník vyhloubil ve skalním bloku v roce 1718. Ukrývá předsíňku, jež sloužila jako kuchyň, a obytnou místnost s okny na protilehlých stěnách. Na té hlavní je z části čitelný nápis v němčině z roku 1897 a popisuje poutníkův život. Z druhé strany jeskyně lze po vytesaných schodech se zábradlím vystoupat na zmiňovanou rozhlednu.

Na konci 18. století byla v rámci společenských reforem císaře Josefa II. poustevna na hradě zrušena. Když poustevníci odešli, byl již dlouho majitelem hradu hraběcí rod Kinských. Ti žili v zámku pod hradem a do poustevny přiváděli návštěvníky a významné hosty. Dalším majitelem byl od roku 1941 až 1945 rod Preysingů. Po válce byl majetek znárodněn a o několik let později prohlášen za kulturní památku.

Než projdeme vstupní branou, musíme zdolat více než 100 schodů lemujících pískovcový masiv. Na samotný vrchol skály jich poté vede dalších 60. Naši pozornost upoutá semafor, který u vstupu reguluje nával turistů. Více jak 10 lidí se totiž do prostoru pokladny nevejde a díky značení se tak předejde zbytečné tlačenici. Nápad se nám moc líbí, a co budeme povídat, jen tak někde se s tím nesetkáme.

Když zasvítí zelená a my můžeme projít, obdivujeme pískovcovou skálu, jež je dlouhá 100 metrů a široká 60 metrů. V průběhu historie byla lidmi značně přizpůsobována a postupně doplňována o další objekty. Najdeme tu několik skalních prostor jak světského, tak sakrálního určení vytesaných a dostavěných uvnitř skály, tak i na jejím povrchu. Ty jsou vzájemně velmi důmyslně propojeny.

Rozloha a uspořádání hradu nejsou přesně známy, jelikož jeho objekty byly převážně dřevěné a časem zanikly. Co se však dochovalo, je přístup na skálu, několik místností na vrcholu skály, hladomorna a další prostory vytvořené uvnitř skály.

Dominantou jsou jistě poustevny se skalním kostelem, podzemní kaple z roku 1693 a terasy. Líbí se nám tři umělé jeskyně (grotty), v nichž bývaly plastiky z let 1719-1726, které sem nechal umístit Karel Kinský.

Po hraně ochozu vede cesta s několika vyhlídkovými body, kde nás čeká krásný pohled na obec Sloup, Janov, ale i město Nový Bor či Lužické hory. Neobvyklá, avšak krásná jsou tu čtyři barevná sklíčka znázorňující barevné tóny ročních období. Můžeme si jimi prohlédnout zdejší krajinu.

Prohlídka hradu trvá přibližně hodinku. Poté se můžeme projít kolem přilehlého rybníka a po červené značce pokračovat právě do Samuelovy jeskyně, na nedalekou vyhlídku Na Stráži nebo do Lesního divadla. Tento přírodní amfiteátr vznikl podle návrhu malíře Ringela v roce 1921 a sloužil až do 60. let 20. století. Do hlediště se vešlo až 1600 diváků a skalní masiv provrtaný tunely sloužil jako zákulisí. Dnes se zde v sezoně konají různá hudební a divadelní představení.

Sloup také ukrývá jedny nám velmi známé schody vedoucí do nitra skály. Jedná se o tzv. rytířské schody, po kterých se ve středověku původně vstupovalo do hradu. Poznat je můžeme z pohádky S čerty nejsou žerty. Po nich totiž čerti táhli Dorotu Máchalovou do pekla. Při natáčení bylo využito i Skalní divadlo, a to konkrétně jako ředitelna samotného Lucifera. Dále se tu natáčely třeba pohádky Anička s lískovými oříšky či Z pekla štěstí.