Skála, pod níž se tříštily sázavské vory, je mimořádnou rozhlednou

Dnes jsme s kamerou vyrazili jen kousek za hranice Prahy, doslova za humna. Jelikož jsme zamířili na jih od metropole, ocitli jsme se v krajině příjemně zvlněné, mnohdy dokonce tvarované do podoby skutečné divočiny. V níž nejen zmíněná skála, na níž vystoupáme v závěru tohoto putování, je vynikajícím pozorovacím místem.

Úplně na úvod se kocháme pohledem na město Jílové u Prahy. Od října 2007 je možné pozorovat je nejen z přírodní, ale i jedné umělé rozhledny. Trůní na vrchu Pepř v nadmořské výšce 449 metrů – díky jedenadevadesáti schodům si tu lze nadhled zvýšit o dalších 18 metrů. Doporučujeme ji v každém ročním období (rozhledna je volně přístupná), protože lesy a vrchy v okolí Jílového jsou přitažlivé, ať již jsou oblečeny do zeleného či bělostříbřitého hábitu.

Jdeme dál. A abychom trochu změnili téma, před dalšími skalami a výstupy budeme na chvíli preferovat sestup. Od obce Bohuliby pár kilometrů západně od Jílového vyrazíme na sever k Zahořanskému potoku. Na turistických mapách sice není jeho zhruba 12 kilometrů dlouhý tok nějak zvlášť zvýrazněn, ale za návštěvu rozhodně stojí.

Například u osady Obora. Krásná procházka kvalitním lesem brzy míjí chaty – a již jsme u jednoho z mostků přes rychlou vodu. Řada zákoutí skutečně potěší oko návštěvníka, ať již díky malebným potočním zákrutům či skalám, jež nad nimi rostou. Není nijak zvlášť složité a obtížné se na ně vydrápat a i zde, v údolí, si užít rozhlednový pocit.

Chystáme se k závěrečnému výpadu. Opět startujeme u autobusové zastávky u Bohulib, tentokrát se ovšem vydáváme na opačnou stranu, na jih. Projdeme obcí a po zpočátku žluté a červené, později jen žluté turistické stezce se brzy začínáme stáčet doprava. A stoupat vzhůru. Ono stoupání ovšem nezaskočí ani méně trénované turisty, protože na skvělé vyhlídkové místo, které již máme před sebou, je nepoměrně snazší cesta než nad skály nad Zahořanským potokem.

A už jsme na vrcholu, občas označovaném jako skalní step. Skále se říká Třeštibok. Je to právě to skalisko, o něž se vlivem silného a nepříznivého proudu tříštily boky vorů plujících po Sázavě. Vyhlídka je odsud vskutku mimořádná. Sto metrů pod pozorovateli teče Sázava, vedle ní se vine železniční trať, po níž se s větrem o závod žene Posázavský pacifik, za protějším břehem stojí velice známý vrch, a to Medník. A při pohledu na obě strany člověk vnímá další zalesněné vrchy, jakoby podpírané v dolních partiích ostrými skalisky, a mezi nimi modrou i stříbřitou (podle slunečního osvitu) stuhu řeky Sázavy.

Třeštibokem tu rozhledová nabídka nekončí. Po pár set metrech cesty ve směru k obci Petrov na příchozího čeká Hadí skála. Zde je název jasný na první poslech. Při naší návštěvě v závěru března jsme ovšem hady nepotkali – nabídka se vysloveně soustředila pouze na další mimořádnou vyhlídku.