Siamská dvojčata budí pozornost v expozici Milevského muzea

Klášter zničili husité, poté se proměnil v panské sídlo. Po Bílé hoře sem přišli premonstráti, zůstali až do zrušení kláštera Josefem II. v roce 1785. Dnes patří klášter opět tomuto řádu.

Na klášterní komplex navazuje hřbitov s významným kostelem svatého Jiljí.

V objektu prelatury sídlí Milevské muzeum s řadou pozoruhodných exponátů. Většinou se jedná o regionální záležitost, upoutá třeba vyšetřování atentátu na okresní sekretariát KSČ v roce 1950, nebo historie města za protektorátu.

Malá část se věnuje osudům Josefy a Růženy Blažkových, sester srostlých v pánevní oblasti. Siamská dvojčata měřící 138 centimetrů budí jednoznačně mezi exponáty nejvíce pozornosti.

Jejich život ve zkratce přibližuje jedna vitrína, podle ředitele muzea Vladimíra Šindeláře uchovávají několik předmětů související s Blažkovými (1878 až 1922), které budily na přelomu minulého století obrovskou pozornost. „Ve vitríně jsme umístili nově zrestaurované šaty ve výšce, kolik sestry měřily,“ uvedl Vladimír Šindelář.

Narodily se v obci Skrýchov u Opařan. Ve své době nepřicházel medicínský zákrok na oddělení vůbec v potaz. Děvčata se narodila zdravá, vyrůstala jako ostatní děti. Samozřejmě budila obrovskou pozornost, byla i námětem reportáží a fotografií tehdejšího tisku, bylo to vyloženě bulvární téma. Dobře se učily, ovládaly poměrně slušně angličtinu, k tomu němčinu a francouzštinu. Možná jedna druhou zastupovala, když sestra zrovna nevěděla.

Pohyb jim také nečinil žádný problém, v chůzi stačily normálnímu člověku. Podle pamětníků a fotografií hrály na housle, jak dobře, se neví, ale určitě uměly na xylofon.

Do školy kvůli své tělesné vadě nechodily, neměli pro ně vhodnou lavici, tak se učily doma. Již zpočátku byly samozřejmě středem zájmu, jejich vada pro ně i pro rodinu byla přínosem, protože vystupovaly v řadě evropských kabaretů a inkasovaly na tu dobu velice slušné peníze.

Rozdílná povaha občas vedla k prudkým hádkám, Růžena byla velmi společenská a veselá, ráda koketovala, Pepina byla opakem.

Šokem pro jejich okolí bylo, když Růžena otěhotněla, u čehož pochopitelně byla i její sestra. Té také vadilo, že musí prožívat i Růženino těhotenství, i jí se tvořilo mateřské mléko. Nakonec se roku 1910 narodil syn František, který se dožil 66 let. Dítě ale kojily obě.

Dlouho se nevědělo, kdo je otcem, podle historiků jím byl Růženin milenec, voják Franz Dvorak. Chtěli se vzít, ale v roce 1917 padl, Růžena se pak nechala oslovovat paní Dvorak. Přítele měla i Josefa. Sestry koupily v Sepekově hospodu Na Zastávce, kde samy šenkovaly.

Po skončení války jely na nové turné po Americe, vystupovaly spolu s jinak tělesně postiženými lidmi. Ale už o ně nebyl takový zájem.

V březnu 1922 onemocněla Růžena (není jisté, jestli se jednalo o zápal plic, nebo španělskou chřipku), o něco později do horeček upadla i Josefa. Té lékaři navrhli oddělení těla od umírající sestry, což ovšem Josefa odmítla. Zemřely 30. března 1922. Zpopelněné je odvezli do Sepekova a uložili do hrobu. Taková je stručná historie, již nabízí vitrína Milevského muzea.