S kloboukem na hlavě na cestě do moravského Betléma

Nový Jičín je velice malebné město. Návštěvníkům, kteří je již zažili na vlastní oči, se určitě vybaví žerotínský zámek, vysoce fotogenické náměstí či nedaleký Starý Jičín, lákající k prohlídce hradu. My se kolem zmíněného novojičínského zámku právě vydáváme na rovněž již jmenovanou fotogenickou plochu v centru města, kde nás eminentně zajímá dům, jejž zdobí busta generála Laudona. Slavný rakouský vojevůdce právě zde v roce 1790 zemřel.

Dnes má v této budově sídlo místní Návštěvnické centrum a v jeho interiérech v tuzemsku naprosto unikátní expozice seznamující s výrobou klobouků. Od králičiny a jakési beztvaré suroviny až po vysoce efektní či módní ozdoby hlav. Pokud patříte k části populace, která kloboukům fandí i prakticky, ocitnete se ve skutečném kloboukovém ráji. A pokud spíše tento druh pokrývek hlav vnímáte jako svého druhu výtvarné objekty, bude se vám tu líbit neméně.

Navíc se tu na praktických ukázkách (živých i filmových) velice podrobně a názorně seznámíte s procesem, který zrod klobouků provází. A na závěr je vám dokonce umožněno vkročit do míst, kde lze výtvory osobně vyzkoušet.

Klobouk nám sedí pevně na hlavě, takže je možné se s Novým Jičínem rozloučit a vyrazit do nedalekého Štramberka. Už zdálky a s předstihem nás vítá jeho Zámecký kopec, opticky prodloužený siluetou známého hradu a snad ještě známější hradní věže.

Horskému městečku se říká Moravský Betlém. Stojíme právě na náměstí, v jeho středu u kašny, prostor obkružují výstavní a velice malebné domy, horní část náměstí střeží farní kostel sv. Jana Nepomuckého, barokní stavba z první poloviny 18. století, ještě mnohem výš se vypíná hrad se svou Štramberskou trúbou a nám je jasné, že ta přezdívka dokonale sedí. A ani se nemusí město choulit pod sněhovou duchnou.

Ukazatele dávají na vědomí, že všechny cesty tu vedou na hrad (konkrétně se tam lze dostat po cestě mezi roubenými domy, nebo po strmém schodišti, takže malou výpravu na hrad lze absolvovat na malém okruhu). Ještě dříve než si zvolíme jednu ze dvou tras, se podíváme na zdejší gastronomickou specialitu.

Jako upomínka na slavné vítězství štramberských křesťanů nad mongolským vojskem v květnu roku 1241 se tu od té doby pečou tzv. štramberské uši. Podobá se to jakémusi medovému kornoutku, což je všechno, jen ne zcela přesné označení. V cukrárně na náměstí se jen zmíní, že přísadou je sedm druhů koření – a že receptura je tajná. Což nás nemrzí, protože uši nemíníme péct, spokojíme se s ochutnáním.

Další podobně lahodnou specialitou je hrad. Jdeme mezi valašskými roubenými chalupami, vystoupali jsme nad úroveň kostela, jenž nás zdraví hlasem zvonu, v dáli vnímáme siluetu vrchu Kotouč – a dál jdeme výš a ještě výš.

Už pod hradem jsou skvělé vyhlídkové podmínky. Ty se ještě znásobí, až vystoupáme na vrchol kamenné válcové věže zvané Trúba. V průměru měří deset metrů, vysoká je 40 metrů. Dole zůstalo městečko a jeho náměstí, opět nám napovídá, proč asi dostalo svou betlémskou přezdívku.

A v dálce se vlní spousta zelených vrchů – dokonalá pozvánka na další možná putování Štramberskou vrchovinou a beskydským pohořím.