S kamerou na cestách: Zámek ve znamení koně a rozhledna vzdorující tornádu

První zastávku činíme zhruba deset kilometrů jižně od Chrudimi, ve Slatiňanech. Důvodem je zdejší renesanční zámek, jeho rozsáhlý anglický park – a také v těsném sousedství stojící kostel sv. Martina. Právě masívní a nepřehlédnutelná věž svatostánku je svého druhu majákem, který vás k zámku neomylně navede. Pokud se k němu totiž neblížíte přímo od řeky Chrudimky, zjeví se před vámi až na poslední chvíli.

Tak i my s kamerou jsme se nejprve pokochali kostelem, původně románským, nakonec v dominující gotické podobě. Pochází ze 14. století, poslední zásadnější úpravy zažil o pět set let později. Díky sousedícímu zámku a vzrostlým stromům ve své těsné blízkosti je kostel z mnoha pohledů mimořádně fotogenický – v tomto směru se s ním ani zámek nemůže příliš rovnat.

Nejprve tu nad Chrudimkou stála tvrz (od 13. století), o tři staletí později se proměnila na renesanční zámek. Stalo se tak v době, kdy objekt vlastnil Bohuslav Mazanec z Frymburka. Následovali další majitelé i úpravy zámku, ovšem z dnešního pohledu jsou zejména vnímány proměny uskutečněné krátce po druhé světové válce. Svého druhu erbem se od té doby stala zámku koňská krása.

K vidění je tu, jak známo, hipologické muzeum (jeho první expozice byla pro veřejnost otevřena v roce 1950). Na počátku byla myšlenka českého zootechnika a genetika prof. PhDr. MUDr. Františka Bílka, DrSc. Výsledkem je sbírka obrazů, grafik, plastik a dalších předmětů, zobrazujících koně v jeho majestátnosti, dokumentující, jak kůň zasáhl do života člověka – i naopak.

Kůň coby pojem se ve Slatiňanech nezjevil vůbec náhodou, chov koní má totiž v okolí Slatiňan dlouhou tradici. Zámek není ovšem spojen pouze s neživými exponáty, ale i jejich ryze živými předlohami. V poválečném období tu byl totiž zkonfiskovaný zámecký areál využit k chovu starokladrubských vraníků. Zmíněné české plemeno bylo v té době prakticky před vyhynutím, ale právě díky úsilí prof. Bílka byl neblahý osud odvrácen. Stádo se nejprve rozrůstalo v Průhonicích, ale hřebčín tu brzy kapacitně nestačil. A tak se přesunul právě do Slatiňan.

Hřebčín je součástí hospodářského zázemí zámku a možná jste jej už spatřili, aniž byste kdy Slatiňany navštívili. Byl totiž dějištěm filmu Smrt v sedle i televizního seriálu Dobrá Voda.

Turisté tu ocení i rozsáhlý anglický park. Založen byl v samém závěru 18. století tehdejším majitelem, knížetem Karlem Auerspergem. K vidění je na jeho ploše řada stavení i bohatá sbírka dřevin (zeravy, cedry, buky - jeden ze zdejších červenolistých buků je údajně nejmohutnějším exemplářem v České republice, obvod jeho kmene je šest metrů).

To jsme se právě při procházce zmíněným parkem ocitli – jak jinak – u sochy koně. Představuje oře Jana Žižky a autorem je prof. Bohumil Kafka. Před jižním průčelím zámku byla socha instalována v roce 1951.

Od Slatiňan jsme zamířili necelé tři kilometry vzdušnou čarou na západ, do lesů zvaných Podhůra - a zároveň na místo, kde se setkáme se světovým unikátem. Právě toto označení se dává dřevěné rozhledně Báře, která v podobě trojbokého jehlanu obsadila předloni místo poblíž Čertovy skalky (místo se uvádí i jako Čertův hrádek).

Je docela možné, že tvar a konstrukce je nevídaná v Evropě i na celé planetě, je ale zcela jisté, že poměrně unikátní jsou i osudy tohoto díla. Poprvé byla připravena hostit turisty již před třemi roky – slavnostní otevření se uskutečnilo 21. června 2008. Jenže o pouhé čtyři dny později se Chrudimskem přehnalo tornádo a stavbu zle poničilo. Okolní lesy ještě víc, škoda byla tehdy vyčíslena na 10 miliónů korun.

V září roku 2009 tu již stála Bára číslo 2. Od své předchůdkyně se v podstatě příliš neliší, až na to, že je výrazně zpevněná. Podle svých tvůrců by měla vydržet i vichřici o rychlosti 200 km/hod.

Řekli jsme si základní data, takže je načase vystoupat točitým schodištěm na vyhlídkovou plošinu 15 metrů nad zemí. Vyhlídka je z ní dokonalá. Zejména na plochou krajinu s nepřehlédnutelnou Chrudimí, ovšem když je viditelnost dobrá a ještě lepší, lze dohlédnout až do Krkonoš. A někdy prý dokonce až na Ještěd.