S kamerou na cestách: Tanec kolem frgálů a uherská vzpomínka

Když jsme na Velkokarlovicku, nelze opomenout frgály. Což jsou – pro ty, kdo by snad tuto lahůdku neznali – vynikající koláče mající v průměru kolem třiceti centimetrů a charakterizované lahodnou náplní. Ovocnou i makovou, nejklasičtější s náplní ze sušených hrušek.

Jedna z významných pekáren se nachází právě ve Velkých Karlovicích. Takže na chvíli opustíme turistické cíle klasické a nahlédneme do prostředí pro turistu méně obvyklého – vstupujeme do pekařství Valašské frgály.

Vůně a chutě tu panují naprosto omamné. Čerstvě upečený frgál se na jazyku jen rozplývá, chutí disponuje vynikající, prostě pohoda. Pojem pohody se ovšem poněkud vytrácí, když člověk zavítá do výrobny. Koncert v pekelném tempu. Ruce se míhají. Tu tvarují těsto, onde nanáší náplň, aby se vzápětí další plech s frgály vznesl nad hlavy přihlížejících a hbitě nastoupil na cestu do pece...

Tak se na zmíněný koncert ženské osádky podívejme a uvědomme si (znovu a poněkolikáté), že dobré a hodnotné věci jsou vždy vykoupeny přinejmenším námahou.

Opustili jsme Velké Karlovice a vydali se na cestu na západ. Žádná dlouhá štreka nás nečeká, jen pár kilometrů kolem tzv. Valašského Balatonu u Nového Hrozenkova (místní oblíbené přírodní koupaliště), na chvilku se zastavíme v Novém Hrozenkově (a nahlédneme do kostela sv. Jana Křtitele z roku 1789) a jsme v Karolince. Brzy uhýbáme z hlavní silnice a pak už nás neomylně vede úzká asfaltka na sever vstříc krásnému a přívětivého údolí.

Dorazili jsme do Raťkova, což je místní část Karolinky a především místo, kde je dobré se zastavit. U stejnojmenného potoka tu stojí shluk dvou desítek roubených stavení – většina pochází z předminulého století. Právě zmíněná stavení nás v tuto chvíli přenášejí nazpět v čase...

A také místně. Jsme sice nadále v náruči Beskyd, ale zároveň tak trochu i v Uhersku. Zdejší roubené chalupy a hospodářská stavení totiž vytvářejí tzv. valašský rodových shluk stavení rodiny Orságů. A Orságové do údolí u Karolinky přesídlili v polovině 17. století z uherského Gyöngyös. Tak proto ta letmá vzpomínka na jinou krajinu.

Přímo na sever od Raťkova se nachází jedno z nejnavštěvovanějších míst v Beskydech – Soláň. Ani my nebudeme výjimkou a místo nevynecháme.

Turistické cíle existují různé. Mj. takové, které ohromí, člověka přivedou až k úžasu – a pak taková, která pohladí. Soláň patří k druhé jmenované kategorii. Krásné oblé návrší, v nejvyšším místě 861 metrů nad mořskou hladinou, občas osídlené stromy, místy jen kryté trávou, pár stavení, hotel, dřevěné sochy a dál už jen úzká cesta a pohledy víc než daleké. Na Javorníky i na hlavní beskydský hřeben.

Zhruba o tři kilometry jižněji se nachází osada Jezerné. Další dřevěná stavení, louka s pasoucím se skotem, do toho řeč bublajícího potoka a kromě toho ještě dřevěný ukazatel s výzvou: Jezero, 0,5 km. Výzvu jsme pochopitelně uposlechli, ale jezero v ten čas na naši návštěvu nebylo připraveno. Právě bylo bez vody a obsazeno těžkou mechanizací, která se účinně podílela na jeho očistě.

Ovšem žádná tragédie to nebyla. V Beskydech je totiž patrně možné kdekoliv vstoupit do lesa a být příjemně překvapen. Zde například Jezerním potokem a jeho prudkým spádem a kamenitým korytem nedaleko jezera. Dalo by se říct, že jsme se ocitli u vodopádu. A pokud by se vám snad zdálo, že jeho voda nebyla úplně průzračná, znovu připomínám, že jezero právě zakoušelo čas očistný. Takže až se sem vydáte vy, voda v jezeře i v potoce už určitě bude podobná křišťálu.