Článek
Při poslední návštěvě východního Slovenska jsme cestu zakončili v Červeném Klášteře. Zhruba dva kilometry proti proudu řeky Dunajec je u penziónu Pltník přístaviště, kde se lze „nalodit“ a uskutečnit velice přitažlivou, dvanáct kilometrů dlouhou plavbu velice atraktivním úsekem této hraniční řeky.
Plavíme se po řece, která odvádí vody ze slovenského území do Baltu. Brzy vplouváme do turisticky vůbec nejpřitažlivějšího úseku, který je známý pod názvem Průlom Dunajce – jedná se o chráněnou přírodní rezervaci. Vody se tu prodírají mezi vysokými, ostrými vápencovými skalami, které – kdyby nebylo právě pod mrakem – by zcela určitě zářily a svítily.
Nezáří, nesvítí, jsou zamyšleně našedlé, ale místu na půvabu to nikterak neubírá. Osádce spíše vadí ostrý vítr a pět stupňů nad nulou, někteří účastníci plavby dokonce již krátce po opuštění přístaviště hovoří o chladu. Do cíle zbývá hodina a půl.
Dlouhovlasý, vousatý pltník na přídi, typický goral podle mluvy, klobouku a zbývajícího stejnokroje, se stará o zábavu a i těm zimomřivějším málem těch pět nad nulou vymluví. Ostatní zcela pohltí přírodní scenérie, které nás míjejí. Nejprve na levici vnímáme trochu roviny a moderní kostel (to nahlížíme do Polska, ostatně jako celou cestu ve směru vlevo), ale brzy vše vystřídají skalní stěny. Místy holé, místy hojně zalesněné, místy tlačící se na naše plavidlo, místy s nádhernými výhledy a průzory.
Plť jede zvolna, s nepopiratelnou důstojností, takže pozorovatel má dost času vše vstřebat a vychutnat, ovšem na několika místech se vor dá vysloveně do cvalu. Klidná voda se pojednou probouzí, hladinu promění v ostré hřbetní ploutve – a břehy rázem ubíhají dozadu až nečekaně svižně. V jednom místě, kde voda začíná připomínat peřeje, vousatý pltník dokonce hovoří o malé Niagaře.
Jak už jsem zmínil, zážitek čítá dvanáct kilometrů a hodinu a půl plavby. A díky nádherné krajině i řece je to zážitek vskutku mimořádný.
Měníme místo i žánr. Z Lesnice, kde jsme zakončili plavbu, jsme se nyní přemístili do Staré Lubovně. Na hrad.
Hrad je to mohutný, zdálky nápadný, milovníky dalekých rozhledů lákající svou hrdou, vysokou věží. Postaven byl na přelomu 13. a 14. století jako pohraniční hrad. Střežil severní hranici Uher i obchodní cestu do Polska. Právě ve Staré Lubovni se roku 1412 setkali uherský král Zikmund Lucemburský a polský panovník Vladislav II. Jagellonský – a podepsali tu smlouvu o míru a vzájemné pomoci.
Dost možná, že toto setkání stálo i za myšlenkou pozdější zástavy spišských měst ve prospěch polské koruny. Krok to byl pro hrad významný – získal výjimečné postavení, sídlili zde polští starostové, kteří měli zplnomocnění spravovat spišská města. V roce 1769 se spišská města vrátila Uhrám a právě od té doby začal hrad chátrat.
Předchozí časy připomínají v hradní kapli vystavené polské korunovační klenoty. Jedná se pochopitelně o kopii, byl tu ovšem uložen i originál – a to v letech 1655 až 1661.
Hrad nabízí k prohlídce i další interiéry – a také již zmíněnou věž, která je přístupná a slouží jako vynikající rozhledna. Mj. je z ní i krásný výhled na skanzen v podhradí. Jsou v něm soustředěny lidové stavby ze severní Spiše a nejcennější stavbou je zde dřevěný řeckokatolický kostel z roku 1833. Původně stával v nedaleké obci Matysová.
Během naší návštěvy jsme se potěšili pohledem nejen na hrad, ale i na sokolníky v akci. Hlavními aktéry byli žáci a ředitel sokolnické základní školy ze Štiavnických Baní.
| PŘÍŠTĚ dokončíme cestu východním Slovenskem. Na řadě bude Bardejov a jeho přitažlivé i historické cenné centrum - perlami tu jsou zejména bývalá radnice (dnes muzeum) uprostřed náměstí a gotický kostel sv. Egídia. V sousedních Bardejovských Kúpelích nejvíce do oka padne nádherný skanzen. |
