S kamerou na cestách: Na Blovicko za hradními a zámeckými perlami

Do Blovic jsme jeli mj. přes obec Vlčtejn. Zvláštní zmínku si toto místo zaslouží, protože v centru obce je tu k vidění hrad. Vlastně hradní zřícenina, ta ale – jak u podobných objektů bývá víceméně pravidlem – je natolik fotogenická, že turista necítí žádnou újmu, že tu na něho nečeká hrad v původní celistvé podobě.

Gotický hrad Vlčtejn (kdysi se mu rovněž říkalo Vildštejn) v současné podobě postavili ve druhé polovině 14. století Rožmberkové. První zmínky o hradu jsou ovšem staršího data – pocházejí z roku 1284.

Na nápadné skále tu zbylo zdivo nepříliš rozměrného jednopatrového paláce. Ale nejen to. Návštěvník ocení mírně zvlněnou krajinu v okolí a specializovaný návštěvník i samu skálu, na níž hrad trůní. Oním specialistou je míněn návštěvník sportovně založený, který skálu využije jako horolezecký terén. Rozhodně by tu nebyl první.

Do podoby zříceniny hrad Vlčtejn dospěl v 18. a 19. století, ovšem předtím zažil i některé významné historické okamžiky. V roce 1451 tu kupř. byla podepsána mírová smlouva mezi husitskou stranou stoupenců Jiřího z Poděbrad a katolickou Jednotou strakonickou.

Po čtyřech kilometrech jízdy na jihovýchod vjíždíme do Blovic, kde budeme pokračovat v prohlídce architektonických svědků minulosti.

Na úvod míříme ke kostelu sv. Jana Evangelisty. V současné podobě v Blovicích stojí od druhé poloviny 18. století, jeho předchůdce na témže místě vyrostl o čtyři staletí dřív. Ještě dříve než nahlédneme do interiéru svatostánku, nemůžeme si nepovšimnout soch českých patronů, které zdobí hlavní průčelí kostela.

Potkali jsme se s hradem, kostelem, nyní je na řadě zámek. Jeden z konců Blovic tvoří místní část zvaná Hradiště (kdysi to bývala samostatná ves) a právě zde už na nás zámek čeká. V roce 1775 jej postavil rod Krakovských z Kolovrat na místě tvrze ze 16. století. Novogotickou podobu objekt získal v 70. letech 19. století.

Od roku 2003 zámek hostí Muzeum jižního Plzeňska, jemuž je vskutku skvělým stanovištěm. Neboť při procházce muzejními interiéry zaměřenými na historii regionu člověka neopouští pocit, že je nejen ve společnosti exponátů dokumentujících život i um dávných předků, ale i na prohlídce přitažlivého zámeckého objektu. Snad nejsilněji si tento podtón návštěvník uvědomuje v nádherné zámecké kapli sv. Ondřeje.

K další cílové stanici této cesty to opět není daleko – z Blovic nás čeká pouhý šestikilometrový přesun. Dorazili jsme do Spáleného Poříčí.

Podobně jako v Blovicích i zde jsme krátce nahlédli do svatostánku – na náměstí stojí kostel sv. Mikuláše. Hlavní dominantou města je ale nedaleký renesanční, v období baroka přestavěný čtyřkřídlý zámek. Pohledově charakteristická je zejména vstupní brána zvýšená novogotickou věžicí s hodinami. V zámku v současnosti sídlí církevní střední odborná škola, částečně slouží i muzejním účelům.

Půvabné jsou zámecké exteriéry i blízké okolí. Právě u zámku začíná naučná stezka, která zájemce kolem starých mlýnů vede k rybníku Hvížďalka. Ostatně jeden rybník se nachází přímo u zámku.

Proč má vlastně město svůj současný název? Kdysi protestantské Poříčí v roce 1620 vypálilo císařské vojsko. A k Poříčí přibyl přívlastek Spálené.

Měníme směr (jedeme patnáct kilometrů na sever) i architektonické zaměření. Od hradů, zámků a kostelů se posouváme směrem k technické památce. Na závěr putování Blovickem a sousedním Rokycanskem (na jehož území jsme právě vstoupili) jsme si nechali návštěvu Dobřívi a zdejšího unikátního vodního hamru.

K vidění je tady toho ovšem víc. Kromě krásné přírody Brdské vrchoviny např. kamenný most ze 17. století. Nicméně drtivá většina návštěvníků sem jezdí kvůli zmíněnému vodnímu hamru.

Vstupujeme do budovy z počátku 19. století, železo se v Dobřívi ovšem zpracovávalo již od počátku 16. století.

Vodní hamr byl v Dobřívi do provozu uveden v roce 1656 – tehdy se ještě jednalo o dřevěnou stavbu. Do současné podoby se proměnila v první polovině 19. století. Vyrábělo se tu až do roku 1949 – zejména zemědělské nářadí. Za třicetileté války ovšem také děla a koule. Dobřívský hamr, jak se turisté přesvědčili na vlastní oči, byl ovšem zcela provozuschopný i v roce 2010.