Článek
Na výpravu se vydáváme právě z tohoto města. Ačkoliv věž kostela sv. Jakuba Většího výrazným transparentem ve výši vyhlídkového ochozu zve k návštěvě, pozvání zatím odkládáme a míříme za hranice města. Úvod bude patřit výstupu na Zámecký vrch (530 metrů nad mořem).
Zdálky vyhlíží jako vcelku nevinný pahorek, ale nakonec je realitou místy docela prudký výstup kamenným mořem. Odměnou je nádherný výhled ve směru na Českou Kamenici a po chvíli ještě lepší podívaná. Čeká každého, kdo vstoupí mezi obvodové zdi zříceniny Kamenického hradu. Jejich součástí je od roku 1998 dvacet metrů vysoká dřevěná rozhledna. Přístupná je celoročně.
Ze Zámeckého vrchu se vracíme zpátky do České Kamenice, zejména abychom přijali pozvání na pohled z ochozu věže kostela sv. Jakuba Staršího. Svatostánek je nejvýznamnější architektonickou památkou města. Současná podoba je výsledkem poslední stavební úpravy v letech 1604 a 1605.
Stoupáme do věže, z níž se za chvíli potěšíme pohledem na město a jeho blízké okolí, ale není to vše. Kromě nahlédnutí do interiéru kostela je vhodné zmínit se o kryté nadzemní spojovací chodbě mezi kostelem a sousedním zámkem - obsahuje výstavu o historii města.
Konečně jsme nahoře v ochoze a vnímáme malebný pohled na oblé zelené vrchy v dálce (jedním z bližších je Zámecký vrch, který jsme před chvílí opustili), ale i další možné cíle přímo na území města. Na mysli mám např. Poutní kapli Narození Panny Marie, barokní stavbu z let 1736 až 1739.
Památek je zde k nalezení pochopitelně víc - ostatně díky zachovalému historickému centru byla v České Kamenici v roce 1992 vyhlášena městská památková zóna. V roce 2006 byla hodnota zdejších památek a péče o ně oceněna titulem Historické město roku 2005.
Výšiny oblasti, alespoň ty naplánované pro tuto cestu, máme za sebou, na řadě je cesta opačným směrem. Zhruba tři desítky kilometrů severozápadním směrem od České Kamenice se nachází obec Mezná, naše další výchozí místo.
Právě odsud se vydáváme na prudký sestup k řece Kamenici. Cílem je Mezní můstek, za nímž zahneme vpravo a vydáme se do Tiché soutěsky.
Do konce 19. století se v Tiché i v sousední (proti proudu Kamenice) Divoké soutěsce splavovalo dřevo. Právě v té době nechal kníže Edmund Clary-Aldrigen upravit soutěsky tak, aby byly přístupné i veřejnosti. Otevřeny byly v květnu 1890 (Tichá), o osm let později pak i Divoká soutěska.
Jelikož Tichou soutěsku, nacházející se na dolním toku Kamenice nedaleko Hřenska, obklopují skalní stěny vysoké 50 až 150 metrů a voda se prodírá mezi balvany, i zde se člověk cítí jako v „divočině“.
Přesto v porovnání s tím, co zde zanechal živel po přívalových deštích necelý měsíc po naší návštěvě, je v našich záběrech označení Tichá naprosto adekvátní. Po zakladateli se jí rovněž říká Edmundova soutěska.