S kamerou na cestách: Ke strašidelnému hradu a hřmící vodě u Berounky

Nacházíme se na severu Plzeňska. Řeka tu míří jednoznačně na sever, ovšem nebude trvat dlouho, rozmyslí se, situaci přehodnotí a vydá se východním směrem. Právě lokalita před uvedenou změnou je místem, které nás dnes láká.

Na cestu ke hradu Libštejn se vydáváme po červeně značené turistické stezce od Rybárny nedaleko obce Olešná. Je tu místo, kde se dá pohodlně zaparkovat a odkud jsou to ke hradní zřícenině v těsné blízkosti říčního toku necelé čtyři kilometry. Nutno dodat – čtyři velice příjemné kilometry. Stezka většinou vede vysoko nad Berounkou a na několika místech nabízí skvělou vyhlídku na vodu i okolní lesy. Už zhruba v polovině trasy lze zahlédnout, jak se ze záplavy stromů zdvihá kamenná věž.

Patří Libštejnu. Hradu, který na pravém břehu Berounky založil ve 14. století Oldřich Tista z Hedčan (první zmínka o tomto gotickém hradu pochází z roku 1367). Výčet následujících událostí i majitelů by vydal na samostatný materiál, takže – než na místo definitivně dokráčíme – jen víceméně telegraficky.

Za husitských válek byl hrad obléhán (jeho majiteli byli v té době dva stoupenci Zikmunda Lucemburského a navíc katolíci). Hrozba vyhladovění nakonec obránce donutila souhlasit s dohodou o vojenském spolku s husity. V roce 1431 v bitvě u Domažlic majitelé hradu skutečně stanuli po boku husitů.

Ve druhé polovině 15. století byl hrad rozšířen o předsunutou baštu a náspy s příkopem. Už jsme došli na místo a na vlastní oči vidíme, že v časech před zmíněnou úpravou mohl mít hrad asi skutečně slabinu ve svém situování. Nachází se sice v těžko přístupném terénu, ale současně i v obklopení vyššími kopci. Obránci hradu tak byli poměrně dostupným cílem při střelbě z praků. Výhody zdokonalené podoby hradu se ovšem v praxi nikdy neověřily – hrad již nikdy nebyl obléhán.

Hrad sloužil mj. i jako vězení. V něm končili nejen poddaní, ale občas i zajatí žoldnéři.

V dějinách hradu byl zlomovým, málem lze říci i konečným datem rok 1590. Zřítily se střechy, Libštejn byl opuštěn, střediskem panství se stal nedaleký Liblín. Zkázu navíc dovršila třicetiletá válka, jmenovitě Švédové, kteří objekt v roce 1639 vypálili.

Přesto toho turistům ještě zbylo dost. Především již zdálky viditelná hranolová kamenná věž, ale i zbytky dvou paláců a opevnění. A taky pověst, podle níž tu straší. Zmíněnou činnost má provozovat duch pána hradu Krašov (tento hrad stojí rovněž u Berounky), který tu zbavil života hradního pána i jeho manželku. Věž a zbytky paláců můžeme potvrdit, ducha nikoliv. Třeba se představí až jiné turistické výpravě.

Od hradu jsme sestoupili k Berounce a proti proudu jejího toku se vydáváme směrem na jih. Ne moc daleko. Pohybovat se budeme v blízkém okolí Darovanského dvora. Dnes je tu v provozu Kongres & Golf hotel, který vznikl rekonstrukcí statku, původně poplužního dvora ze 17. století. Do oka tu okamžitě padne golfový areál a pochopitelně i krásná okolní krajina.

Míříme do lesů a snažíme se najít Dírecký potok, pravostranný přítok Berounky. Krátce před tím, než své vody smísí s řekou, vytváří na hraně skalního podloží působivý, pět metrů vysoký vodopád.

„Přístup je poněkud zkomplikovaný těsnou blízkostí soukromého pozemku – bývalého vodního mlýna Dírka,“ píše v publikaci Nejkrásnější vodopády České republiky její autor Martin Janoška a dodává: „Dříve se k vodopádu chodilo zespodu kolem mlýnských budov, dnes turistická značka lokalitu složitě obchází lesem a k vodopádu je nutné sejít náročným skalnatým terénem shora.“

Je to pravda – jako je i pravda, že také dnes se lze pohledově vodopádu zmocnit i cestou zdola. Je ovšem třeba přešplhat pár skal a cesta vzhůru je pak ještě o krapet obtížnější. Výsledek ale stojí za to. Kromě hlavního pětimetrového stupně je nad ním ještě několik dalších – nejvyšší z nich je vysoký zhruba půldruhého metru.