Článek
Označení Český ráj se používá občas natolik volně či široce, že stejně tak lze hovořit o příjezdu do Podkrkonoší. Ostatně z několika míst si vychutnáme pohled na tuzemské velehory číslo jedna a jejich zasněžené nejvyšší kóty.
Na úvod jedeme na sever od Jičína. V obci Ploužnice odbočujeme doleva a úzká silnička nás vede výš a výš. Projíždíme malebnou vesnicí Chlum, ale stoupání pokračuje, až jsme najednou na malém parkovišti před chatou a rozhlednou. Dobyli jsme nejvyšší místo vrchu Tábor (678 metrů nad mořem) – sportovně založení turisté nejspíš pohrdnou automobilovými službami a vrcholovou kótu zdolají po svých.
Chlum a jeho změna jména
Kdysi se vrchu říkalo Chlum, změna jména nastala v době husitské, kdy se tu shromažďovali přívrženci podobojí. Lidé své kroky sem směrovali i v pozdějších dobách a míří sem doposud. Na poměrně rozlehlém vrcholu je toho totiž dost k vidění.
Od počátku 18. století zde stojí barokní kostel Proměnění Páně (předtím tu stála kaple, později nahrazená dřevěným kostelíkem). Sousedem svatostánku je turistická chata a 26 metrů vysoká rozhledna. Obojí bylo delší čas mimo provoz, ale to již naštěstí neplatí. Lze se tu tudíž občerstvit i pokochat nádherným výhledem – mj. na Krkonoše, Orlické hory, Ještěd, Lužické hory a pochopitelně i na některé dominanty Českého ráje.
Tím ovšem nabídka místa ještě nekončí. K malé procházce zvou kapličky křížové cesty – vybudovány byly v roce 1898. Když návštěvník kolem nich sestoupí k prvnímu zastavení, dorazí i k prameni Křížovka. V jeho sousedství stojí plastika Krista, který uzdravuje nemocného.
V těchto místech se člověk ocitá na dolní hranici lesního porostu, před sebou má travnatý svah a za ním další krásné výhledy. Zejména na nejvyšší partie Krkonoš (včetně Sněžky). V polovině dubna ve zřetelně sněžném provedení.
Jedním z dobře viditelných míst při pohledu z rozhledny je Lomnice nad Popelkou – vzdušnou čarou tato dvě místa dělí necelé tři kilometry. Na město se ovšem podíváme nejen zdálky, ale i zblízka.
Většina lidí si v souvislosti s Lomnicí nad Popelkou vzpomene na suchary – jejich výroba tu odstartovala v roce 1810 a trvá dodnes. Pochopitelně jsme lomnické suchary ochutnali a chuťový dojem vzbudily veskrze pozitivní.
Lomnice ovšem stojí za zastávku nejen kvůli sucharům. Doporučit lze přinejmenším procházku po náměstí. Pozornost na sebe strhává zejména radnice, romantizující stavba z poloviny 19. století. V centru náměstí stojí morový sloup z roku 1713 se čtyřmi sochami světců, barokní kašna a pomník Mistra Jana Husa z roku 1900.
V horní části náměstí má své místo zámek, v dolní barokní kostel sv. Mikuláše z 18. století. Opatrně nahlédneme do jeho interiéru a vydáme se na další cestu.
Opět jdeme do kopce. Pravda, žádný obtížný prvovýstup nás nečeká, od místa, kde lze zaparkovat, je to ke hradu jen jeden kilometr – ale kopec s dalekým výhledem bude za chvíli opět v hlavní roli. A pochopitelně i hrad.
Hradní zřícenina je dnes známá pod jménem Kumburk, ovšem na začátku 14. století zde – zhruba šest kilometrů západně od Nové Paky – Markvartici založili gotický hrad pod názvem Goldenberg (Zlatá hora).
Hrad měl řadu významných majitelů – např. rod Trčků z Lípy, rod Smiřických, Albrechta z Valdštejna... Jenže pak přišla třicetiletá válka a hrad zničili Švédové. V roce 1658 byl navíc hrad na císařský rozkaz rozbořen. Lidé z okolí získali levný stavební materiál, avšak úplně hrad přece jen z výrazného čedičového suku nezmizel. Z hlediska turistického toho zbylo poměrně dost: zbytky dvou věží a bran, podzemí paláce, část hradebních zdí a hospodářských budov.
Příchozí tu navíc těší, že dokráčeli na místo, které je opravdu vynikající přírodní rozhlednou. Z nejvyšších míst areálu se otevírá skvělý výhled na Krkonoše, Orlické hory, Český ráj, polabskou rovinu – a také na vrch Tábor, kde jsme tuto cestu zahájili.
