S kamerou na cestách: Drážďany, město kamenné krásy a žlutých tramvají

Nádherných, zejména barokních staveb je tu opravdu spousta. A také žlutých tramvají, které se míhají po mostech spojujících oba labské břehy skoro jak blesky. Za dojem může i jejich nepřehlédnutelná, zdaleka viditelná barva – i když po pravdě řečeno, Drážďanami se prohánějí i modré tramvaje.

Ale nechme kolejové prostředky jejich osudům a vydejme se pěšmo do drážďanského Starého Města. Procházku jsme zahájili na vlakovém nádraží, kam cesta z Prahy vlakem trvá jen něco málo přes dvě hodiny (koleje přece jen ještě neopouštíme), takže jde o jednu z velice vhodných alternativ, jak se do hlavního saského města dopravit. A nejen sem. České dráhy nabízejí od letošního dubna internetové jízdenky do Drážďan, jejichž součástí je doklad na městskou a příměstskou dopravu - kromě saské metropole je tak možné navštívit i nedaleký zámek Moritzburg (natáčel se tu film Tři oříšky pro Popelku) či Míšeň.

Ale zpět do Drážďan. Do historického centra vede z nádraží cesta přímá a nedlouhá, už zdálky jsou vidět některé architektonické dominanty. Zejména kostel Hofkirche a chrám Frauenkirche. Druhý ze jmenovaných objektů míjíme úplně těsně, turisty je v každou denní dobu snímám ze všech stran - efektní stavbě se ale budeme podrobněji věnovat až o něco později. Nyní dál pokračujeme ve směru k labskému nábřeží.

Čili do míst se skvělými vyhlídkami všemi směry. Úvodní zastávku jsme učinili u Rezidenčního zámku (Rezidenzschloss) s nápadnou, sto metrů vysokou věží. Interiéry někdejšího sídla saských kurfiřtů a králů ukrývají řadu výstav – v záběrech je nespatříme, uvnitř se natáčet ani fotografovat nesmí. Ale jako návštěvnický tip je to adresa velice zásadní: zmíníme se alespoň o expozici Nová zelená klenba (Neues Grünes Gewölbe) představující díla ze zlata, stříbra, drahých kamenů, slonoviny, jantaru a emailu ze státních klenotnic.

V docela těsném sousedství zámku se nachází jedna z hlavních perel tohoto města. Zwinger. Barokní areál v letech 1709 až 1732 na příkaz krále Augusta Silného vystavěl Matthäus Daniel Pöppelmann. Areál kdysi sloužil jako místo dvorních ceremonií a festivalů, v současnosti se jedná o muzejní komplex.

Bránou Pavilonu se zvonkohrou (Glockspielpavillon) se i v pošmourný listopadový den valily zástupy turistů. Aby ne. Obrazárna starých mistrů uchovává skvosty, jimž vévodí Raffaelova Sixtinská madona, ovšem už jen prostý „pobyt“ uvnitř monumentálního areálu stojí za to.

Na sousedním Divadelním náměstí (Theaterplatz) návštěvníka silné dojmy neopouštějí. Panorama je víc než důstojné. Od divadla přes kostel Hofkirche až po Rezidenční zámek. Členité fasády, sochy, věže...

A když člověk přejde na druhý labský břeh, má z náležitého odstupu tu celou nádheru doplněnou dalšími stavbami v jediném záběru.

Vracíme se na levý břeh a do finále krátkého drážďanského pobytu. Naše kroky míří zpátky ke chrámu Frauenkirche. Za osm eur je možné vstoupit dovnitř a podniknout pozoruhodnou cestou po spirále s výstupem až na nejvyšší místo chrámu.

Nejvýznamnější protestantský kostel v Německu se na konci druhé světové války změnil v ruiny a šedesát let v této podobě sloužil jako památník. Až v roce 1994 bylo rozhodnuto o obnově a o 11 let později byl chrám znovu vysvěcen.

Překvapivé výhledy – v úvodu zejména do hlubin chrámu – zažívá návštěvník již během výstupu, což teprve když stane nad centrální kopulí přes devadesát metrů nad úrovní náměstí. Dokonalá rozhledna. Věže, paláce, mosty, v dálce je vidět i mešitu s minaretem a mezi tím se důstojně valí labské vody. Symbolicky vyzývají k dalším cestám. Nebo i k návratům.