Článek
Nacházíme se zhruba čtyřicet kilometrů západně od Prahy, kolem nás se rozkládají hluboké křivoklátské lesy a přímo před námi nepřehlédnutelný vrch, jehož úpatí patří Kublovu. Malebné středočeské obci, již do širšího povědomí vpravil hudební skladatel a pedagog Josef Leopold Zvonař, významná osobnost národního obrození. Rodáka v Kublově připomíná pomník z roku 1871 vytvořený v železárnách v Novém Jáchymově. V obci je k vidění i skladatelův rodný dům a nad obcí místo jeho posledního odpočinku. To se nachází na lesním hřbitově těsně pod nejvyšším místem vrchu Velíz.
Právě tam vedou naše kroky, po cestě strmě vzhůru, mezi stromy už je vidět silueta věže kostela sv. Jana Křtitele, který hřbitov střeží. Zvonařovo jméno už jste jistě slyšeli – a možná ještě povědomější vám bude jeho píseň Vlastenské hory, která je známá pod zlidovělým názvem Čechy krásné, Čechy mé.
Ano, krásný kus země tady rozhodně je. Sluneční svit prostupuje zástupem stromů, nad hlavami se vznáší ptačí koncert, věž kostela se boří do blankytu nad sebou a ani ten hřbitůvek nepůsobí vysloveně depresívně.
Dík knížete Jaromíra
Podle Kosmovy Kroniky české přivedli roku 999 Vršovci na Velíz zajatého přemyslovského knížete Jaromíra a mučili jej. Nakonec byl ale zachráněn svou družinou a na paměť této události nechal někdy kolem roku 1000 postavit na Velízi románský kostelík, zasvěcený svatému Janu Křtiteli. Současná podoba kostela je z 18. století, kdy byl barokně přestavěn.
Ještě pár kroků nad místo s kostelem a brzy staneme na nejvyšším místě Velízu, tzn. 595 metrů nad mořskou hladinou. Vrch v těch místech zdobí několik zahrocených skal, trochu se to podobá hřbetu obřího tvora, který spí kousek pod povrchem.
A ještě na něco je třeba upozornit. Kromě dílčích výhledů, které vrch nabízí na svém nejvyšším místě (a ještě víc z úpatí, odkud jsou další pěkné vyhlídky na blízké okolí i vzdálenější hradbu lesů), je zde možné potkat v úvodu zmíněného Velese. Je sice ze dřeva, ale kdoví, třeba je to jen zdání a ve skutečnosti si dominantní kopec nad Kublovem střeží dál. A těší se z krás tohoto koutu Česka.
Zdolali jsme kopec, nyní se naopak ponoříme do údolí, jehož severní konec se nachází zhruba kilometr jižně od Kublova. Známo je jako Údolí ticha, ale úplně bezzvučné to tu není. Stará se o to zejména Luční potok a spousta jeho peřejí a kaskád.
Údolí ticha začíná poblíž obce Hředle, my se ale projdeme jeho severní částí, místy, jimiž protéká zmíněný Luční potok (na mapách bývá označen i jako Kublovský potok). Cestu tu doprovází žlutá turistická značka. Půjdeme tak vstříc místům, jež jsme před chvílí opustili... Od Kublova nás v tuto chvíli dělí necelé čtyři kilometry.
Severním směrem vede úzká pěšina poblíž vodního toku, prodírá se zalesněnými místy, nad levým břehem se často vynořují nápadná, ostrá skaliska. Tvoří je starohorní mořské sedimenty, břidlice a droby, které se zde usadily před více než 500 milióny lety. Také toto mj. sdělují informační tabule při cestě.
Potok na sebe upozorňuje nejen svou stálou písní, ale i poměrně četnými minivodopády a nádhernými zákoutími. Až ke konci cesty se nenápadně oddělí a dovolí nám zaujmout se naprosto jiným přírodním útvarem. Jím je skála zvaná Pískačka.
Stojí na svém místě coby strážkyně severního konce údolí. Zdálky se zdá podobná haldě kamení mezi stromy, zblízka už působí výrazně monumentálněji. Chvilku docela i nezdolatelně. Ovšem stačí ji obejít a brzy je zřejmé, kudy lze vcelku bez problémů vylézt až na úplně nejvyšší místo. Se skálou sice poměrně zdařile závodí stromy, snaží se ji přerůst, přesto Pískačka slouží i jako dobrá rozhledna. Vidět je na zelený lesní koberec, ale nejen to. V dálce je velice zřetelně vidět i táhlý hřbet, na němž své místo má známý hrad Točník.
| PŘÍŠTĚ se ještě jednou vrátíme na území Beskyd. Cílovou stanicí tentokrát budou Pulčínské skály. |
