Rytíři komendy johanitů ve Strakonicích dostali od Žižky na brnění

Další bylo v Praze, prastarý řád je stále činný, hlavně na poli humanitárním.

Strakonice jsou  známé hlavně jako město motocyklů a zbraní, proslulé čezety v minulosti opanovaly nejen domácí trh, ale i zahraniční.

Starší a ještě starší generace znají pojem strakonický dudák nejen jako muzikantský pojem (na hradě je stálá expozice věnovaná dudáctví v regionu), ale také jako nádhernou pohádku o velké lásce a mámení lesních víl. Na dudy jsou místní patřičně stále hrdí, každoročně se ve městě konají festivaly spojující hudbu s pestrými kroji.

Je tu zakořeněná i loutkářská tradice, stvořitel Spejbla a jeho dřevěné rodiny pocházel ze Strakonic.

Významnou expozicí nově otevřeného hradozámku je interaktivní výstava o rytířích svatého Jana Křtitele, zkráceně johanitech, po přestěhování z ostrova Rhodos ve Středozemním moři, který dobyli Turci, nazývaných maltézští rytíři. Maltu řádu udělil jako léno císař Karel V. a papež Klement VIII.

Starobylý rytířský církevní řád měl za úkol či povinnost starat se o pocestné, hlavně ty, kteří putovali do Svaté země. Rytíři ale nedleli jen na modlitbách, křesťanství šířili i kříži železnými, svými meči. Na našem území to členové řádu předvedli za husitských válek.

Prvním střetem, kde ale utrpěli zdrcující porážku, je známý útok proti vozové hradbě hájené houfci ozbrojených povětšinou sedláků a chudiny, srážka u Sudoměře. Obrněná jízda profesionálů, kteří vše vždy převálcovali v rozběhnutém šiku, kdy koně sloužili jako neporazitelná útočná masa, najednou narazila na odhodlanost, pohyblivost, a hlavně na pro ně nerytířský způsob boje.

Výkvět rytířstva, kteří si dávali přednost, kdo rozpráší tu bandu otrhanců, dostal těžce na frak, a to se jim postavily v řadách selských hřbetů i ženy. Tady si vysloužil první „skalp“ Jan Žižka, který zvolil pro protivníka naprosto nepochopitelnou taktiku.

Porážka byla pro železné pány o to bolestnější, když  zásahem šípu do nohy byl zraněn strakonický komtur (zástupce velmistra) Jindřich z Hradce.

Zprvu lehké zranění se zanítilo a Jindřich ve velkých bolestech zemřel za necelý rok.

Ve Strakonicích vše začalo Bavorem I. Údajně se zúčastnil křížové výpravy a po návratu domů daroval v roce 1234 johanitům půlku hradu s kostelem. Zatímco řád v dalším období vzkvétal, Bavorové chudli.

To ve společném areálu vyvolávalo stále větší napětí, za Bavora IV. si rytíři stěžovali na zvyšující se odvodové dávky. Nakonec to ukončil roku 1402 komtur Jindřich z Hradce, koupil zbytek hradu a Strakonice přešly do řádových rukou.

To a mnoho dalších zajímavostí se dozvíte na velmi fundovaně uspořádané výstavě, která rozhodně nenudí, osudy a události řádu se táhnou až do současnosti. Vystaveno je množství artefaktů, řádů, uniforem, dokumentů…

Další zajímavou expozicí je románsko-gotický kostel svatého Prokopa. Vidíte tu pozoruhodné fresky s církevní tematikou, cihlové klenby a další zajímavosti.

V kostele se nacházel „zázračný“ obraz Narození Páně. Při bitvě na Bílé hoře v roce 1620 se údajně postavil do čela císařských vojsk mnich Dominik a Panna Maria zařídila vítězství katolíků. Prý oslnila nebeskou září protivníkova vojska a pak už to šlo samo: ocel a krev!

Po katolickém vítězství obraz odvezli do Říma, tam ale v roce 1882 shořel.

Existují ale tři kopie - jedna ve Vatikánu, druhá a třetí v Praze, v kostelech zasvěcených Panně Marii Vítězné na Bílé hoře a v Karmelitské ulici na Malé Straně.

V budově patřící městskému muzeu najdete výstavu věnovanou divadelní hře Strakonický dudák.

Dominantou strakonického hradu je raně gotická věž Rumpál. Válcovitá stavba s břitem a ochozem na krakorcích je vysoká 31 metrů. Jméno dostala podle rumpálu, kterým byli spouštěni odsouzenci.

Druhou věží je Jelenka. Tady se pořádaly po honech opulentní hostiny. Při té příležitosti navštivte zrekonstruovanou černou kuchyni.

O hradu koluje spousta pověstí.

Krásná, ale pyšná manželka hradního správce už nevěděla, co vyvést, aby na sebe upozornila. Pak ji to trklo. Nechám si upéci botky z posvěceného hostiového těsta. Nazula je a vyrazila do svatostánku. Při pozdvihování odmítla kleknout, najednou se rozestoupila země a správcovou schramstla. Díru po bábě se nedařilo zasypat, ani když navozili kamení, tím hlubší byla.

Nakonec dolů spustili odsouzence na smrt, aby tu záhadu rozluštil, slíbili mu milost. Když ho vytáhli, jektal zuby, ženština je prý uvázaná u sloupu. Podal jim pergamen, který napsala pro komtura. Když ho přečetl, zbledl a nechtěl nikomu nic říci. Svěřil se až na smrtelné posteli.

Nešťastnice bude vysvobozena, až za třetí bránou vyroste jeřáb a z něho vyřežou kolébku. Jeřáb opravdu vyrostl, ale v roce 1925 ho při opravě porazili. Zdálo se, že kletba je trvalá. Jenže pak někoho napadlo jámu zavézt a ono to šlo. Z toho plyne, pro boty jen do obuvnictví!

Tato pověst se stala základem báchorky Tylova Švandy dudáka. Mladý Švanda, vynikající dudák, se vracel z pouti z Dražejova. Šel nocí přes les, když ho zastavil muž v černém a nabídl mu slušný výdělek, když zahraje pro jeho společnost. Podmínkou bylo absolutní mlčení.

Švanda přikývl a šel s neznámým k osvětlenému domu, kde hráli další černě odění karty. Švanda jim hrál, karbaníci začali kolem něho tancovat a házeli mu do čepice zlaťáky. Když měl plnou čepici, porušil slib a tanečníkům poděkoval. V ten okamžik všechno zmizelo.

Ráno našli Švandu spícího pod Šibeničním vrchem, kolem něho se houpalo několik viselců. Dudákovi došlo, že hrál umrlcům. Švanda po poradě s kamarády dal dudy do zámeckého kostela. Tam visely řadu let, vždy se rozezněly v den, kdy hrál umrlcům.

Na některých památkových objektech se zjevuje bílá paní. Chodila kontrolovat, že se dodržuje obyčej rozdávat chudým ovesnou kaši.

Jakmile tento obyčej panstvo, jako se stalo ve Strakonicích, porušilo, bílá paní o jedenácté hodině večerní začala dělat po hradu pozdvižení. Aby byl klid, opět se začalo s rozdáváním. Na jižní straně druhého nádvoří hradu stojí kamenný stůl, na němž se každoročně do roku 1784, vždy před 15. srpnem, kaše rozdávala.

Toho roku se panstvo vykoupilo založením nadace z pozemků pod nynějším nádražím, dodnes se tu říká Na medové kaši.