Romantická zřícenina. Hrad Krupka měl chránit bohaté doly, růže tu obdivoval Goethe

Opojně vonící květy by Goethe možná o pár let později natrhal Ulrice von Levetzow, když ho zasáhl nad její krásou Amorův šíp. Ale starý pán se v poklidu vrátil kočárem z Rosenbergu, jak se v té době říkalo mohutnému hradu vypínajícímu se ve zříceninách nad bývalým hornickým městem, do nedalekých lázní v Teplicích. Tam se v té době scházela evropská smetánka.

Úzké údolí na okraji Krušných hor, v nichž se již ve středověku těžila ruda, zejména cínová, bylo možným místem, kde se dalo ze Saska vpadnout do Čech. Cín se zde doloval nejprve rýžováním, a když se ruda vyčerpala, pustili se havíři, kteří přišli za výdělkem z příhraničí, do dolování.

Osada rozrůstající se ve město měla německý charakter. Největšího rozkvětu těžby cínu dosáhly doly v 15. a 16. století - za návštěvu stojí prohlídková štola Svatý Martin nacházející se nad Krupkou, pozůstatky těžby najdete i na Komáří hůrce.

Po třicetileté válce nastala násilná rekatolizace, horníci před ní odešli do protestantského Saska. Roku 1631 zničil značnou část Krupky požár, který založila saská vojska. Většina dolů zůstala opuštěná, částečně obnovená těžba skončila až v minulém století.

K ochraně jak hranic, tak i dolů byly na důležitých bodech budovány hrady. Jedním z nich byl i ten v Krupce. Nechal ho zřejmě postavit Václav II., ale zmínka o něm je až z doby panování Jana Lucemburského roku 1320.

Stoupám od bohosudovského poutního kláštera, který nebude delší dobu přístupný veřejnosti. Rekonstrukci potřebuje velmi, už jen pohled na jeho stěny je tristní. Přes zrušenou železniční trať se dostávám do ulice vedoucí pod hradem na dlouhé úzké náměstí, které je lemováno historickými domy a stoupá k hřebeni hor.

Míjím zavřené kostely, podle informačních tabulí v nich probíhá rekonstrukce, a po cestě vedoucí pod kamenným mostkem stoupám k pozůstatkům kdysi mocné pevnosti. Opravdu tu toho moc nezbylo, největším objektem je restaurace Růžový hrádek, v tuto chvíli mimo provoz. Kdo by sem v tomto nečase taky zavítal.

Krupský hrad, tehdy zdaleka ne tak rozsáhlý, získal věrný společník Jana Lucemburského Těma z Koldic. To se psal rok 1330, kraj musel být asi dost nehostinnou divočinou. Při pohledu z hradeb vypadá městečko utěšeně, směrem do vnitrozemí už idyla severních Čech mizí.

Koldicové s přestávkami vlastnili hrad do roku 1504, za husitských válek byl několikrát dobýván, majitelé neměli kališníky nikterak v lásce. Když husitské oddíly v roce 1426 na hlavu porazily míšeňské vojsko v bitvě u Ústí nad Labem, prchali Němci podél hor ve snaze se zachránit. Musela to být velká honička. Byli dostiženi nedaleko Krupky v lese, kde stojí nyní nepřístupné ruiny hradu Kyšperka. Ten byl také v katolických rukou. Masakr to byl velký, zahynout tu mělo několik stovek rytířů.

Krupku obsadil roku 1433 husitský hejtman Jakoubek z Vřesové, který to dotáhl z moravského zemana na jednoho z nejmocnějších a nejbohatších mužů v království. Byl výborný stratég, nechával se se svým vojskem najímat od toho, kdo více zaplatil.

Z majetku Koldiců, kteří hrad na čas zase získali zpět, definitivně mizí Těmou V., jenž se silně zadlužil. Tou dobou došlo k rozvoji dělostřelectva, hrad proto potřeboval zesílit opevnění, stavba proběhla v letech 1471 až 1482. Zesílení bylo hlavně směrem do vnitrozemí, do Čech, se Sasy se už tolik nepočítalo. V jakémsi sklepení na okraji zříceniny je nainstalován kanon mířící na město.

Hrad stojící na skalním výběžku byl přístupný ze severu. Původní stavba byla celkem malá, asi 20 × 55 metrů, hlavním objektem byla velká čtyřhranná věž, takzvaný donžon, obytně-obranná. Hrad rozšířili na konci 15. století, to se roztáhl do délky asi 140 metrů.

Po Koldicích se tu majitelé rychle střídali, poslední byl od roku 1537 Václav z Vartenberka, ten se účastnil protihabsburského stavovského povstání v letech 1546 až 1547, za což ho král Ferdinand nechal zbavit majetku. Krupka se stala majetkem koruny, ale král panství zastavil na deset let Volfovi z Vřesovic. Poslední majitel Adam ze Šternberka panství získal od krále Matyáše roku 1615. Za třicetileté války se tu střídala různá vojska, hrad chátral, v roce 1680 ho prohlásili za pustý.

Šternberkové na vnějším opevnění nechali v letech 1695 až 1697 postavit úřednický dům, který se měl starat o těžbu rudy. Říkalo se mu horský zámek. V roce 1807 spadl palác, zdivo se použilo při úpravě areálu, vyrostly tu promenádní cesty, altány a další drobné úpravy. Pak přišla i růžová zahrada, objevili se lázeňští hosté, přišel romantismus.

V ne zrovna ideálním počasí stojím u Goethova pomníku a prohlížím si zbytky věže a základy paláce, z dolního hradu zbylo dělostřelecké opevnění se dvěma branami doplněnými půlkruhovou baštou. Pomník, opracovaný balvan s deskou, nechali zbudovat v roce 1926 místní muzejníci na počest básníkových návštěv. Goethe byl vášnivý mineralog a svou zálibu využil i tady ke sběru kamenů, kterými obohatil svou rozsáhlou sbírku.

Zmiňované růže dnes už sice na Krupce nerostou a také Goethe zmizel v minulosti, ale i tak je tu docela hezky.