Romantická, místy trochu divoká vycházka kolem Židovy strouhy

Nejhezčí pasáže najdete u soutoku – a pár kilometrů proti proudu. Pokud byste tok dříve označovaný Čudova strouha podle rychtáře ze Smilovic, jemuž tu patřily pozemky, sledovali delší čas, přišli byste až do oblasti, kde je to sice hezké, ale kam se to hrabe na romantiku u soutoku.

Říčka se mění od silničního mostu na cestě spojující Týn nad Vltavou s Bechyní. Při putování podle toku musíte být připraveni na několikeré brodění, voda vám krásně prokrví končetiny, a když uklouznete, tak i celé tělo.

V létě bývá tok docela vyschlý, ale objevil jsem tu čerstvé vydří stopy, snad se tu mají šelmy dobře. Kaňon je lemovaný břehy s mohutnými ortorulovými převisy, na několika místech slouží jako úkryt před slotou. Když je vysoká voda, docela to tu hučí, v ten čas není radno Židovku pokoušet a brodit se v jejích vodách. Courat tu v sandálech není to pravé ořechové, na kluzkých balvanech ujede noha, ani se nenadějete. Chce to pevnou obuv.

Jméno Židova strouha je dost spekulativní, jeho původ je nejasný. Podle pověstí se tu ukryli Židé asi z blízké Bechyně nebo Týna nad Vltavou poté, co je král Vratislav II. vypověděl ze země. Bylo to v době, kdy sice útoky proti Židům sílily v celé křesťanské Evropě, ale zase je divné, že by kvůli několika Židům poslal král své vojsko někam do horoucích pekel. V té době byla Bechyně malou vsí. Mimo to, za Vratislavovy vlády je doložena židovská obec u pražského Vyšehradu.

Další verze je, že se do divokého údolí skryli Židé z Týna, které v 18. století obvinili z morové epidemie a vyhnali z města. Takovýto důvod k pogromům byl častý. Nemoci, neúroda, neúspěchy…

Vltavotýnská komunita ale nebyla moc početná, z písemností vyplývá, že se její příslušníci rozptýlili po okolních vsích a čekali, až se nenávist zklidní. Dokonce se objevila teorie, že jméno souvisí s kouzelníkem Žitem, ale to už je zcela mimo.

Ať je to, jak chce, kaňon je krásný. Za návštěvu stojí. Dá se projít po okruhu se začátkem i koncem v Bechyni. Prohlídka města by měla zahrnovat hrad a zámek s muzei, nádhernou sakrální památku františkánského kláštera s kostelem Nanebevzetí Panny Marie, případně lázně.

Poté se vydejte na některou z vyhlídek na úchvatné údolí Lužnice. Údolí překlenuje přes 200 metrů dlouhý most nazývaný Bechyňská duha. Postavili ho v letech 1926 až 1928 a je nejen technickou památkou, ale i jedním z městských symbolů.

Je dlouhý přes 200 metrů, rozpětí oblouku je 90 metrů, vede po něm elektrifikovaná železniční trať mezi Bechyní a Táborem, původně parní trať byla Františkem Křižíkem elektrifikována. Bechyně je známá i svou keramikou (učil se tu i Karel Kryl) a lázněmi zaměřenými na pohybové nemoci.

Z dolní části náměstí se vydáme po žluté turistické značce. Svede nás po 222 schodech na nábřeží do části Zářečí, odtud trocha stoupání na Kopaniny. Po chvíli budete sestupovat k soutoku Židovky s Lužnicí. Přes řeku uvidíte na druhé straně dřevěnou visutou lávku, po ní se vine další stezka směrem k Týnu.

Žlutá pokračuje kaňonem dál, nakonec se dostanete na modrou značku kolem hájenky k asfaltce do Nuzic. Modrá se od silnice po chvíli stočí doleva ke strouze. Spojí se nakonec se žlutou a za chvíli jste zpátky v Bechyni.

Ve městě ještě můžete navštívit Muzeum turistiky v bývalé synagoze, ta je z let 1872 až 1873, v expozici najdete i připomínku židovského osídlení regionu.

Na bechyňské velmi dobře prosperující panství přišel se svým dvorem Petr Vok z Rožmberka v roce 1569. Hrad nechal přestavět na pohodlný zámek, v roce 1578 se tu konala jeho velkolepá svatba s Kateřinou z Ludanic. Kateřina vyznávala bratrskou víru, přivedla k ní i svého muže.

Když umřel Petrův bratr Vilém, musel se Petr ujmout správy dominia v Českém Krumlově. Právě za panování Voka se do Bechyně stěhovali i bohatí Židé, nabízející velmoži své služby.