Článek
Mám vám říkat zámecký pane, nebo máte šlechtický titul?
Tak mi říkají kamarádi, vymyslel to Franta Suk, který má naproti velký statek s penziónem a koňmi. Ale je to jen z legrace nebo když mě chtějí popíchnout. Jakýpak já jsem zámecký pán, když chodím převážně v montérkách. Šlechtický titul také nemám, i když pocházím po mamince ze zemanského rodu z Chýnova u Tábora. Patřila mu velká usedlost, rozsáhlé lesy a louky. Zásobovali i dragounský pluk v Klokotech u Tábora.
Zámek Brandlín jste zrestituoval?
Kousek od Tábora máme chatu, jenže ta je v dezolátním stavu, tak jsem se začal poohlížet po něčem jiném. Zjistil jsem, že se v dražbě prodává právě Brandlín, který byl několika majiteli postupně přestavěn z obranné tvrze. Poslední majitel zemřel aniž zanechal dědice, takže zámek nebyl restituován. Patří k němu také park, z něhož chceme udělat časem oboru, a pozemky kolem, kde se dá také ledacos postavit. Získali jsme ho před dvěma roky a od té doby se snažíme ho rekonstruovat. Začátkem července jsme přivítali první turisty, bylo jich za první tři dny ke dvěma stovkám.
Je to pro vás víc radost, nebo starost?
Když tam jedu, tak se ohromně těším. V Brandlíně se ze mě stane traktorista, stavební dělník, podavač a přidavač... To je pak víc starost. Když se ale změním v průvodce, to se samozřejmě obléknu slušně, je to taková třešinka na dortu. Do Prahy se vracím utahaný, ale šťastný. Je to fantastický pocit, když vidíte, jak se zámek vrací do bývalé krásy.
Renovovat zámek je určitě cizelérská práce. Je těžké sehnat řemeslníky?
Tady to není problém. Babička Antonie pocházela z jedenácti dětí, maminka má dvaačtyřicet bratranců a sestřenic. Jsme rozvětvená rodina a většina žije na jihu Čech. Každý něco umí a všichni pomáhají. Velmi obtížné nejsou jen stavební práce, ale museli jsme udělat úplně nové rozvody elektřiny, místo přímotopů jsme rozvedli nové topení. Zrekonstruovaná je spodní část tvrze a velká část prvního podlaží, kromě podlahy, vykládané čtyřbarevným ebenovým dřevem. Na tu teprve dojde. Pořád tam je práce, jak se říká, jako na kostele, i když jsme na zámku.
Jako automobilový závodník do vrchu si musíte pamatovat trať, ale co text o historii zámku a expozicích?
O víkendech provádím několikrát denně. Vyprávím o tom, že původně to byla tvrz, kterou založili páni z Brandlína ve čtrnáctém století, pak ji vlastnili Olbramové z Tučap, Černínové z Chudenic a další majitelé... Nemám to nabiflované, ale samozřejmě fakta znám. Mezi prvními návštěvníky bylo hodně Jihočechů, kteří zámek pamatují z minulosti. Dokonce tu byl pán, který se na Brandlíně ženil. Ty neošidíte.
Spletl jste se někdy?
Jednou jsem se přistihl, že jsem si Olbramy spletl s Černíny, což je obrovský rozdíl. Naštěstí mám v hodovní síni krásnou nápovědu. Na celé jedné stěně je vymalovaná v erbech historie zámku od našeho předního heraldika Vladimíra Míky. Tam se vždycky chytím, když nevím. Je tam i náš erb.
Vy máte svůj erb?
Ano, je nový a je v něm zlomený dřevec od původních brandlínských majitelů i hořící koule, což je znak rodu Vojáčků. A je v něm také šachovnice, která znázorňuje, že jsme se synem Lukášem automobiloví závodníci.
Co návštěvníkům můžete ukázat?
Prohlídky začínám v přízemí tím, že původní tvrz sloužila jako předsunutá obrana hradu Choustník. Ve spodní části zámku je středověká hospoda s krásnou kuchyní. Jsou tam také tři hodovní síně. V prvním podlaží je nádherný rytířský sál a dvě zatím nedodělané místnosti. Teď se také pracuje na dvou pokojích ve věži.
Kromě již zmíněných erbů je na jedné zdi obrovská mapa velké části jižních Čech od Osvalda Kšandy. Ta se návštěvníkům velice líbí, protože tam hledají jednak místa, která znají, ale i další, kam se chtějí podívat, protože do deseti kilometrů kolem Brandlína jsou například Kozí Hrádek, hrad Choustník nebo zámek Červená Lhota. Já jsem si na té mapě našel spoustu příjemných cestiček na vyjížďky na kole. Můžeme se pochlubit i expozicemi historického nábytku, původních kamen a sbírkou starých zámeckých hodin.
Má Brandlín svá tajemství nebo dokonce nějaké strašidlo?
Brandlín je prý s Choustníkem propojen chodbami. Našli jsme jednu zazděnou, za ní může nějaké tajemství být. Jeden z mých příbuzných, který se zabývá speleologií a podílel se například na hledání hrobu Anežky České, se chystá chodbu prozkoumat. Kdybychom ji otevřeli, byla by to další atrakce. Pokud jde o strašidla, mysleli jsme, že jsme objevili ducha oběšence v nadživotní velikosti... Ale byla to jen zvláštní hra světla, stínu, větví a listí stromu. Nikdo na Brandlíně nestraší, ale kdo ví, co je v těch zazděných chodbách...
Jak se zámecký pán srovnává s automobilovými závody?
Velice těžko. Když jsme finišovali před otevřením, musel jsem vynechat testování nového auta. Jde to se mnou dolů... Kdybych neměl manažerku Kateřinu Hájkovou, nezvládl bych ani jedno, natož obojí. Když ale nebudu na zámku, určitě se objevím na závodech evropského šampionátu. Sžívám se s novým autem, čtyřkolkou o síle čtyř set padesáti koní…
Co opravdoví koně?
Ty miluji, ale jednou jsem z koně spadl a zlomil si klíční kost. Od té doby sedlám jen ty pod kapotou.
Máte velkou sbírku pohárů z různých závodů, ty nechcete na Brandlíně ukázat?
Je jich přes pět set a kromě nich už se ke mně do kanceláře vejde jen stůl s počítačem. Návštěvy musejí stát. Na zámku by to chtělo další místnost, ale na úkor památek to neudělám. Třeba pro ně nějaký prostor časem najdu. Ve věži zámku ale chystám expozici o stříbře, které se v okolí těžilo. Po dědečkovi Emanuelovi, který byl za první republiky radou na ministerstvu pošt a telegrafů, máme krásnou sbírku převážně stříbrných mincí, tu bych chtěl také ukázat…
Král evropských kopců
První závod do vrchu jel letos třiapadesátiletý automobilový jezdec Petr Vojáček v osmnácti letech... „Měl jsem závodnickou licenci, protože jsem jezdil mototuristické soutěže, ale v Mladé Vožici jsem chtěl zkusit první opravdový závod do vrchu. Půjčil jsem si od maminky, která o tom nevěděla, jejího trabanta. A nedopadlo to nijak mimořádně. Ona se přijela podívat, protože to bylo kousek od naší chaty a maminka jezdívala rallye. Když mě viděla se svým trabantem, byl z toho trochu rámus. Sehnal jsem jí pak trabanta kombi, takže mi toho svého nechala na závodění,“ zavzpomínal Vojáček.
Nějaký čas jezdil i okruhy, v osmdesátých letech získal společně s Antonínem Charouzem dokonce mistrovský titul a úspěšně závodili také se Stanislavem Matějovským. Jako první český jezdec pro revoluci startoval v USA a skvělý výkon předvedl na slavném okruhu Watkins Glenn...
„Okruhy nebyly to pravé. Kopce jsou větší adrenalin. Třeba ve Španělsku chodí devadesát tisíc diváků, kteří stojí přímo u trati. Okruh chybu odpustí, na kopci to znamená konec nadějí, pokud navíc netrefíte skálu... To mě přitahuje, proto se jim věnuji,“ přiznal.
Závody do nebes, jak se také kopcům říká, mu sedí. Pětkrát vyhrál Pohár FIA a pětkrát se stal vicemistrem Evropy, protože s cestovními auty kategorie special production nelze formule prakticky porazit. Jako první Čech dostal Cenu fair play FIA, třikrát převzal Zlatý volant pro nejlepšího domácího vrchaře a šestkrát se radoval z titulu mistra republiky. Loni mu shořela dílna i se závodními auty, přesto letos závodí znovu, tentokrát se čtyřkolkou Mitsubishi Lancer v barvách Auto Kelly Racing Teamu.
V jeho stopách jde dvaadvacetiletý syn Lukáš, který už stihl získat tři domácí tituly a také vyhrál Pohár FIA. „Když Lukáš jede, jsem nervózní, ale mám radost, že pokračuje v rodinné tradici,“ přiznal Vojáček.
