Článek
Na začátku nabízíme Krkonoše jako živou učebnici o lese. Začínáme nedaleko Vrchlabí, na místě zvaném Pod zvoničkou. Tady se projdeme po rozvolněném lese. Ve starém smrkovém porostu je vtroušený modřín, buk, sem tam javor.
Vidíme přirozené zmlazení lesa i jedlové sazeničky chráněné plůtky. Uvědomíme si při tom, jak dnes ochranáři usilují o oživení lesních porostů. Nejdřív ale pár historických dat. V Krkonoších došlo v 16. a 17. století k výraznému odlesnění. K novému osazení hor byl využíván alpský smrk, což dnes vidíme jako nešťastnou volbu.
V průběhu novodobé historie byly Krkonoše odlesněny dvakrát. Ještě v 80. a 90. letech minulého století díky průmyslové aglomeraci v trojúhelníku mezi Polskem, Německem a Českou republikou dostaly právě smrky výrazně zabrat. Dnes je na místech mrtvých stromů podsazen nový les. Sázejí se tady ale domácí smrky, vypěstované ze semen stromů ze stejného vegetačního stupně, kde sazeničky rostou.
Pro srovnání se pojďme podívat pod Rýchory, kde smrkové porosty přirozeně zmlazuje buk. V těchto strukturovaných lesích je bohatší druhová skladba. Převažuje buk s příměsí javoru, jeřábu, olše. Na rozdíl od hospodářských lesů tak vznikají lesy přírodě blízké, o jaké jde pracovníkům Správy NP. Na vycházce do Velké Mumlavy si prohlédneme jiný, čistě smrkový vegetační stupeň. A v Labském dole, kde byl les likvidován imisemi a následně kůrovcem, jsou dnes mladé smrčiny z jedné čtvrtiny. Přirozenému porostu se napomáhá nutnou prořezávkou a dosazováním dalších dřevin.
Z lesa zpátky k člověku. V 16. století začali údolí řeky Úpy kolonizovat alpští dřevaři. Ti sem přinesli tzv. budní hospodářství, ke kterému patřil chov koz a hovězího dobytka. Dobytek vyháněli v létě až do nejvyšších horských poloh. Pro píci také kosili, a tedy udržovali horské louky. Na nich pak stavěli horské boudy.
Původně to byla hospodářská a obytná stavení. Teprve s rozvojem turismu na konci 19. stol. začaly mít boudy různé přístavky pro náhodné nocležníky. Dnes známe krkonošské boudy jako rekreační a turistická zařízení. Jejich dnešní stav je různý, některé z nich nenávratně zmizely.
Krkonošští horalé praktikovali tzv. kejdové hospodářství. To se chlévská mrva rozmíchala s vodou ze strouhy a kejdou se pak hnojily horské květnaté louky. Tak se první turisté mohli kochat rozkvetlou přírodou a na posilněnou si pak kupovat místní sýry dochucované speciální směsí horských bylin. Především německé osídlení tak udávalo krajinný ráz Krkonoš.
Květnaté louky u Šímovy chalupy
Květnaté louky - třeba ty, které najdeme v místě zvaném Šímovy chalupy - po odsunu Němců zmizely a teprve v 90. letech 20. stol. se vrátily do původního stavu. Pokud by se o ně nepečovalo, během dvaceti let by zmizely. V nižších polohách se setkáme s nejkrásnější orchideovou loukou na Sluneční stráni. Ve výšce kolem 1000 m n. m. je běžný krkonošský endemit zvonek český.
V sudetských horách je zas pokladem všivec sudetský nebo svízel sudetský. Horské louky jsou také zajímavým biotopem pro zvířenu. V nižších polohách žije chřástal, nahoře ve smilkových loukách pak tetřívek. Květnaté louky jsou produktem kulturní činnosti a vypovídají o tom, že tu bydlí dobří hospodáři.
Na Luční nebo Studniční hoře najdeme krkonošskou tundru. Tento fenomén je důkazem vývoje po skončení doby ledové. Když ledovce ustoupily, vytvořila se na jejich místě nad horní hranicí lesa bezlesá krajina. Tundra v poměrně nízkých horách je světovou raritou, neboť je domovem řady organismů, které bychom našli jak na severu, tak v horách na jihu.
V Krkonoších se tedy setkáme s faunou a flórou nejjižnějšího rozšíření severské tundry. Příkladem je třeba ostružiník moruška. Součástí krkonošské tundry je také původní kosodřevina, která je naopak důkazem nejsevernějšího výskytu alpské kleče.
Připomněli jsme jen několik typických charakteristik nejstaršího českého národního parku. Mnohem víc se dovíte v dalším dílu cyklu Návraty k divočině, který vysílá ČT2 v pátek 4. listopadu v 17.50 hodin. Průvodce Tomáš Kočko má pro vás řadu dalších zajímavostí, včetně písničky, která patří právě jenom sem. Režie byla tentokrát v rukou Iva Macharáčka.