Článek
Fotorámy zasazené do krajiny rostou v posledních letech po celém Česku jako houby po dešti. Jedni je coby zajímavý prvek vítají, druzí je považují za hyzdění přírody a za zbytečnost, která je vhodná tak akorát pro instagramovou generaci. Nebušické oko ale může leckterého zarputilého odpůrce přesvědčit, že podobné pozorovatelny lze dělat i vkusně a tak, aby s okolím splynuly a nenarušovaly ho.
Autory atrakce, která na okraji Nebušic stojí od roku 2022, jsou studenti Fakulty architektury ČVUT. Pozorovatelna vznikla podle návrhu Jana Čecha z ateliéru Seho – Poláček, na realizaci se ale podíleli i jeho spolužáci. „Pohleď, oko! Čím je? Dobrodruhu rozhlednou, malému průzkumníku houpačkou, fotografu rámem v krajině,“ okomentoval svůj nápad Čech a dokonale tak vystihl podstatu atrakce stojící na konci dvou sbíhajících se polních cest.
Z oka je směrem k městu nejlépe vidět panorama samotných Nebušic s kostelem, kdesi v dálce lze zpozorovat i žižkovskou televizní věž protínající nebe. A přestože je nedaleko pozorovatelny autobusová zastávka, díky níž je výletní cíl dosažitelný absolutně bez námahy, cestu si lze prodloužit a spatřit další zajímavosti, které tato část Prahy 6 skýtá.
Jeden malebný vodopád za druhým? V českém údolí je může během chvilky spatřit úplně každý
Zámeček s temnou minulostí
Jako výchozí bod nenáročné procházky volím Jenerálku – místo ukryté v přívětivém stínu stromů Šáreckého údolí a nejslavnější i největší pražskou paleolitickou lokalitu. Za zastávku tu stojí zejména zámeček Jenerálka, jehož nevšední název pochází, jak je zcela evidentní, od slova generál.
Zámeček Jenerálka je veřejnosti nepřístupný.
Bývalý hospodářský dvůr vznikl někdy v 18. století při cestě vedoucí do Prahy. Jednu dobu zde sídlila část rakouského generálního štábu, odtud tedy název Jenerálka. Začátkem 20. století byla budova neobarokně přestavěna a dostala tak dnešní zámeckou podobu. Od roku 1922 pak sloužila jako domov vysloužilých legionářů.
Temnou kapitolu prožila národní kulturní památka v období druhé světové války. Zámeček sloužil gestapu a od podzimu 1942 do jara 1944 v něm byly internovány děti, jejichž rodiče nacisti popravili po atentátu na Heydricha. V éře socialismu byla Jenerálka sídlem národního podniku Tesla a vlivem nešetrného používání postupně chátrala.
Po sametové revoluci památku odkoupila baptistická církev, která ji zrenovovala a zřídila tu Mezinárodní baptistický teologický seminář. A jelikož je Jenerálka dodnes v soukromém vlastnictví, nelze si ji prohlédnout příliš detailně. Jediný výhled se nabízí zpoza zídky u vstupu k objektu anebo za plotem, kde však budovu z velké části zakrývají stromy.
Pod zámečkem vstupuji do prostřední části Šáreckého údolí, Tiché Šárky. Ta svému jménu skutečně dostojí. Oproti exponovaným skalám v Divoké Šárce, kde se to návštěvníky hemží prakticky neustále, je tady klid a lidí poskrovnu, tedy prakticky žádní, a to ani během víkendu.
Pod kamenným návrším zaujme vstup do štoly, jenž připomíná bránu do pekel, kolem Šáreckého potoka se pak jako had vine dřevěný povalový chodníček. Není tu jen tak pro nic za nic, vede přes podmáčenou louku a okolo dvou tůní. K revitalizaci původních mokřin tu došlo v roce 2013, dnes tady hojně bují rákosí a další pestře kvetoucí rostlinky. Na chvilku si přijdu jako na šumavském rašeliništi nebo jako v Krkonoších.
Vesnice ve městě
Cesta směrem do Nebušic pokračuje lesem a po rovince. Krátké, avšak intenzivní stoupání následuje až těsně předtím, než se opět objevím ve městě, kam se vyškrábu po jedné z prašných cestiček. Z Tiché Šárky by šlo samozřejmě pokračovat až do Divoké Šárky anebo na opačnou stranu směrem k Vltavě do Horní a Dolní Šárky. Tyto dvě části jsou však obydlené a s divočinou mají pramálo společného.
Od Nebušického oka je vidět i žižkovská televizní věž.
Samotné Nebušice, navzdory tomu, že jsou plnohodnotnou součástí Prahy, si i dnes zachovávají jistý vesnický ráz. Stojí tu hlavně rodinné domky, zaujme ovšem i škola s pompézním průčelím připomínajícím antický chrám.
První zmínka o obci pochází z roku 1273, ve středověku šlo stejně jako v případě Dejvic o usedlost vinařů. K Praze byly Nebušice připojeny až roku 1968.
Okraj Nebušic je i dobrým místem pro pozorování letadel.
K oku je nutné projít celou čtvrtí až k jejímu západnímu výjezdu ve směru na Přední Kopaninu. Vzhledem k blízkosti letiště jsou z pole, kde se pozorovatelna nachází, prakticky neustále vidět přistávající či vzlétající letadla. Při západu slunce to celému místu dodává na romantické atmosféře. To ale přičítám i tomu, že se v okolí nenachází ani noha.
Vrátit se zpět do víru velkoměsta lze buď stejnou cestou, či již zmiňovaným autobusem. Tím je nejlepší dojet ze zastávky Na Mlýnici na stanici metra Bořislavka, je to asi 15 minut. Trasu výletu najdete na mapce níže: