Příbramské betlémy jsou světovým unikátem

Dnes vlastní spolek Příbramští betlémáři a Hornické muzeum v Příbrami unikáty těžko vyčíslitelné historické a umělecké hodnoty. I když místní řezbáři, převážně bývalí havíři, pomalu vymírají, ještě žije několik rodin, kde se vyřezávání jesliček dědí z pokolení na pokolení.

Starostou spolku Příbramští betlémáři je dvaašedesátiletý Ján Chvalník.

Ze slovenské vesničky Přeštiavník přišel do Příbrami za prací na uranových dolech. „U nás na vsi byl řezbář Pavol Bavlna, jako malý kluk jsem k němu chodil. Tenkrát nás ale betlémy zajímaly akorát o Vánocích,“ vypráví.

„Vyřezávat jsem začal až ve čtyřiceti letech, jako samouk. Tehdy mě na šachtě přeřadili kvůli nemoci z povolání na lehčí práci. Ve skladu střeliva, několik set metrů pod zemí, jsem si začal hrát s nožem a dřevem a vyřezával jsem první figurky. Nic nového pod sluncem nebo spíš pod zemí…

Tohle dělali už v devatenáctém století havíři na Březových Horách, v šachtách, kde se těžilo stříbro a olovo. Když čekali, až pro ně přijede klec a vyfárají nahoru, vzali špalíček dřeva a vyřezávali. Doma na to čas nebyl, museli se starat o skromné hospodářství. Neměli peníze, aby dětem koupili jesličky, tak je sami vyřezali,“ vysvětluje Ján Chvalník.

Řezbářství se v mnoha rodinách dědilo z otce na syna, i když to byli samouci. K nejznámějším patřila rodina Plzáků ze Žežic. „Bohužel v dnešní době už se tahle tradice nedědí. Chce to totiž nejen kumšt, ale i trpělivost a čas. U nás v rodině jsem asi poslední, i když jedna vnučka se o řezbářství zajímá. Vnuka to moc nebaví,“ posteskne si.

Některé rodinné betlémy, třeba i z druhé poloviny devatenáctého století, se stále rozrůstají. „Vedle sebe tak stojí figurky, mezi nimiž je víc než sto let rozdíl. Někdo ale nedoplňuje a dělá nové jesličky. K těm patřím i já. Ctím stáří figurek a jejich autory.“

Bohužel chybějí informace o tom, kdo jakou figurku vyřezal, autoři jsou neznámí, protože si svou práci nikdo nepodpisoval.

„Vždyť na Příbramsku vyřezával skoro každý druhý havíř. Proto je tady i tolik různých typů figurek a betlémů jako nikde na světě. Každý rok se objeví něco nového či spíše historického.“

Ján Chvalník přiznal, že zpočátku postavičky spíš kopíroval… „Půjčil jsem si figurku a vzal z ní nápad. Později jsem si začal sám vymýšlet. Především pozice, jaké jsem třeba nikde neviděl. Ať jsou to stojáci nebo ležáci a třeba i diviši… To jsou figurky, které vyjadřují údiv při pohledu na letící kometu nebo na Ježíška.

Vodiči vedou zvířata v královském průvodu, dobří pastýři jsou ti, kteří mají ovečku za krkem. Figurky mají speciální příbramské názvy.“

Každý betlém má svoje základní postavičky, především Ježíška, Pannu Marii, svatého Josefa, ale také pastýře, kteří byli u jesliček první. Ti musejí být v každém betlému.

„Ale v jesličkách se objevují i jiné postavičky, jako třeba kominík, který nosí štěstí, různí řemeslníci. Když se betlém staví, každá figurka má svoje místo. Nemůžete dát z pohledu na betlém praváka na levou stranu a naopak. Pravák je ten, který je vykročený směrem k jesličkám pravou nohou. Platí také, že zleva u jesliček je Marie a vpravo Josef. Zprava přichází průvod tří králů. Kometa také musí letět z pravé strany. Pak jsou i čelní figurky, které se dívají na obecenstvo, a jiné stojí zády k němu,“ prozrazuje hlava příbramských betlémářů zákonitosti jesliček.

„Tři králové přišli později. Ti se správně dávají do betlémů až 6. ledna. Ale to se má měnit i madona, protože když přišli, tak už neležel Ježíšek v jesličkách, ale měla ho na klíně. Řezbáři také mají vztah k jednotlivým figurkám. Mně se nejvíc líbí trakařníci, kteří vezou Ježíškovi dary,“ vyzdvihuje svoje oblíbené figurky.

„Ne všechno, co vyřežu, se mi líbí. Ale to mi nevadí, betlémy neprodávám, dělám je pro děti. Na rozdíl od některých kolegů jsem nikdy žádnou figurku nevyhodil. Pravda, někdy z toho vyjde potvora, ale nechám si ji. Když se podívám na figurky ze svých začátků, některé ty obličeje jsou hrozné… Hlavně ženské moc neumím, vypadají jako čarodějnice. Nejlíp mi jdou vousatí chlapi, jako jsem já. Ti se mi prý i podobají. Asi je to pravda. Každý řezbář nechá v té figurce kousek srdce i svého obličeje,“ usmívá se.

Figurky mají svoji historii a příběhy, ať už jde o postavičky, které do betlému patří jako základní, nebo i nové, které řezbář vymyslel. Hodně záleží na fantazii tvůrců.

„Betlém se podle historie vystavuje do Hromnic, tedy 2. února. Betlémáři si s figurkami hrají, různě je přeskupují, přidávají nové, jiné schovají. Vytvářejí celé obrazy. K těm tradičním patří uskupení Útěk do Egypta. Panna Maria jede na oslíku a za ní jde celý průvod. Jesličky zůstanou prázdné nebo u nich zbydou jen volek a oslík. Někde mají betlém vystavený celý rok a mění ho. Lidé, kteří si koupí rozkládací nebo papírový betlém, tohle nevědí a složí si figurky podle svého. Není to nic špatného, jen to porušuje tradici,“ krčí Ján Chvalník rameny.

„Vyřezávat se dá skoro z každého dřeva, ale nejlepší je rok stará lípa. Nesmí být moc vyschlá, ale trošku vlhká a mastná. Potřebujete na ni hodně ostrá dlátka.“ Řezbář dál zapáleně vysvětluje, že přeschlé dřevo je příliš tvrdé. Dobře se podle něj dá také vyřezávat i z olše nebo hrušky. Někteří řezbáři používají i jiné dřeviny. Konečně, havíři si také nemohli pod zemí moc vybírat.

„Podle dřeva musíte volit typ a naostření dlátek. Na vlhčí lípu jsou nejlepší delší dlátka, na tvrdé dřevo naopak kratší.“ Nejlepším řezbářem na Příbramsku byl prý František Mácha, který však už zemřel.

A jak dlouho se vyřezává figurka? „To je různé a záleží na šikovnosti řezbáře a pracnosti figurky. Někdo ji má hotovou za čtyři hodiny, jiný se s jednou trápí celý den i déle. Chce to trpělivost a čas. Mně to tolik nejde, ruce mám ze šachty ztvrdlé a poškozené, takže si s figurou hraji třeba dva tři dny,“ upřesňuje Ján Chvalník s tím, že u vyřezávání nemůže sedět celý den.

„Kolega Milan Hošek z Dobříše vytvoří figurku za dvě hodinky. Dělá ostré řezby, kterým se říká kralický typ. Vyřezává z jednoho špalíčku, ale bez rukou, ty figurce pak přidělá. Někteří řezbáři tvoří betlémy i na zakázku a prodávají je. To je i případ pana Hoška. On se tím uživí, ale v práci se nezastaví. Jsou i řezbáři, kteří prodávají jen samostatné figurky. Cena jedné se pohybuje od dvou set korun výš. Betlém s přibližně dvaceti figurkami vyjde kolem sedmi tisíc korun, záleží na pracnosti, to znamená četnosti figurek a staveb i dalších dílů,“ vypočítává.

Spolek Příbramští betlémáři je největší v Čechách. „Je nás kolem osmdesáti, jen na Příbramsku máme na čtyřicet členů. Ale v našem spolku jsou i řezbáři z jiných regionů, a dokonce až ze Slovenska. Počet se mění. Nedávno nám dva členové umřeli. Jeden čas nás bylo i sto. A to našimi členy nejsou všichni řezbáři, kteří betlémy dělají. Někdo nemá čas, jiný se stydí, někteří nás neuznávají jako spolek. Ale pořád jsme jakýmsi hlavním městem českého betlémářství, jehož tradice sahá několik set let zpátky,“ zdůrazňuje Ján Chvalník.

Noví členové do spolku prakticky nepřibývají. „Mladí nemají zájem, ti raději sedí u počítačů. Betlémáři jsou také hodně v okolí Králík nebo Třeště. Třebechovice, i když tamní betlém je asi nejznámější, jsou specifické tím, že tam vznikl opravdu jen ten jeden,“ dodává.

„Naši členové přispívají figurkami do Spolkového betléma. Děláme na něm už třináct let a tvoří ho na pět set figurek a dílů. Původně jsme chtěli vytvořit jeden velký, ale lidé nám z celé republiky posílají figurky, z nichž některé jsou barevné, jiné přírodní, další mořené, tak jsme vytvořili dva betlémy. Každý z nich má kolem šesti metrů do šířky, do hloubky dva metry a vysoké jsou také okolo dvou metrů. Dílo se nám pěkně rozrůstá,“ libuje si.

Ján Chvalník má úctu a vztah i ke starým figurkám a betlémům - však je také jejich spolek kupuje. Převážně ze svých peněz. Spoustu krásných a vzácných jesliček tak zachránili před zánikem nebo vyvezením do ciziny.

„Za první republiky měli v Příbrami a okolních vesnicích či městech betlém v každé rodině. Stavěly se tu především veliké jesle, třeba i dva tři metry široké. Lefflerovy jesličky byly tak veliké, že před Vánoci musel přijít tesař, aby pod ně postavil pódium, protože byly přes celý pokoj. Měly sedm metrů do šířky a tři do hloubky. Byla na nich celá města,“ vypráví s úžasem v hlase.

Spolek Příbramští betlémáři má ve sbírce dvacet dřevěných betlémů. K tomu další papírové nebo z jiných materiálů, včetně dvou unikátních chlebových jesliček a skleněných betlémů. Většina je z Příbrami a okolí.

„Betlémy také opravujeme, udržujeme. Materiál stojí spoustu peněz, práce je zadarmo. Vystavujeme také po celé republice, včetně Prahy. Výstavy připravujeme a zabezpečujeme prakticky zadarmo nebo ze svých prostředků. Některé betlémy máme uložené ve spolkové místnosti, ty vzácnější pak členové spolku doma. I proto bychom chtěli vytvořit stálou, zabezpečenou expozici,“ přeje si.

Jenže příbramská radnice nemá o toto svébytné české řemeslo a umění zájem. Spolku dává 30 000 korun ročně, což nepokryje ani vydávání spolkového časopisu. Před volbami slibují radní kdeco, ale pak skutek utek. Kde jinde by mělo být muzeum betlémů než v Příbrami. Spolek by k němu přidal i největší sbírku knih s tematikou betlémů. Prostory pro stálou expozici by se našly jak v příbramském Zámečku, tak i v budově bývalého ředitelství Rudných dolů. Radním příbramská tradice nic neříká… Přitom se jedná o skutečné skvosty.

„Dvacet let se zabývám betlémářstvím, a než skončím, chtěl bych pro stálou expozici najít v Příbrami důstojný prostor. Uvažovali jsme o této možnosti v areálu kláštera na Svaté Hoře, kde se konají každý rok kolem Vánoc výstavy betlémů, ale ani tam nemají dost prostoru,“ tvrdí Ján Chvalník.

Jak ještě dodává, spolek vlastní i sbírku medailí, které se vážou k betlémům - sami si je také vydávají každý rok k Vánocům. Na jedné straně je betlém a na druhé kostel, v němž bývá vystaven. A z čeho financují provoz? „Hlavně žijeme z členských příspěvků,“ říká s tím, že se dobře rozvíjí spolupráce s Hornickým muzeem v Příbrami, především díky řediteli Josefu Velflovi, Příbramákovi tělem i duší. Také Hornické muzeum vlastní několik historických betlémů.

„Náš betlémářský spolek je asi jediný v republice, který má udělanou i závěť. Pokud bychom se rozpadli a neexistovala stálá expozice, všechny betlémy by připadly Hornickému muzeu v Příbrami a finanční obnos na účtu spolku by dostaly postižené děti. To máme i ve stanovách. Tím bychom zabránili nějakému dělení nebo rozebrání sbírky, což by byla obrovská a nenahraditelná škoda,“ loučí se Ján Chvalník.