Pražská divočina umí překvapit. Skalami a kaňony lze dojít až do pravěku

Pohybovat se budeme v „severních teritoriích“ – z Proseku se vydáme k Podbabě, do Lysolají, Suchdola a putování skončí pár kroků za hranicemi Prahy v Roztokách. Tam navíc zažijeme dalekou cestu proti proudu času… Ale nepředbíhejme.

Od stanice metra Prosek to k přírodní památce Prosecké skály není ani kilometr. Než se dostaneme k vrchním partiím území, odkud se nabízí velkolepá vyhlídka na podstatnou část metropole, míjíme kostel sv. Václava s přilehlou barokní zvonicí.

Zatímco zvonice tu stojí od 18. století, kostel je výrazně starší. Uvádí se, že nejspíš pochází z druhé poloviny 11. století, i když pověst, podepřená Hájkovou kronikou, hovoří o ještě větším ponoru do historie. Podle její verze svatostánek založil Boleslav II. v roce 970 – poté co se mu tu zjevil právě svatý Václav. V průběhu času následovaly úpravy, finální se uskutečnily v 18. a 19. století.

Po zhruba půlkilometrové procházce jsme u severního okraje skalní přírodní památky, konkrétně na Vyhlídce Prosecké skály (další, tentokrát přírodní místo nazvané Vyhlídka Emy Destinnové se nachází asi o 400 metrů dál západním směrem). Vyhlídková plošina tvořená kameny zajištěnými drátěnou konstrukcí a pražské panorama před ní je působivým úvodem před sestupem ke skalám. K útvarům, jež působí zcela přirozeně – a přesto je tomu jinak. Původ skal je umělý.

Zhruba v letech 1885-1925 se tu těžil stavební písek – a právě zářez lomu do svahu vytvořil skalní stěny. Přírodní památce vyhlášené v roce 1968 to ovšem na přitažlivosti neubírá ani v nejmenším; ostatně bez této informace příchozího sotva napadne, že skály nevznikly přirozeným procesem. Chráněné území tvoří nejen bývalé lomy, ale i labyrint štol. Podzemní prostory si oblíbilo několik druhů ohrožených netopýrů.

Ostrý střih! A zároveň přibližně pětikilometrový skok až na levý vltavský břeh. Cesta pokračuje v Podbabě, odkud zamířím k pozoruhodnému, rovněž pískovcovému kaňonu do nedalekých Lysolají.

Milovníci skal si ovšem přicházejí na své i tady, v blízkosti Vltavy. Pokud totiž ke zřícenině na Babě zvolíte trasu například z ulice V Šáreckém údolí, neznačená cesta s vámi vystoupá nejenom na místa dalekých výhledů, ale hned zkraje vás zavede ke kolmým skalním stěnám. Poněkud pevnější matérie. Tvořená proterozoickými břidlicemi.

V nejvyšším místě přírodní památky Baba, na vrcholu ostrohu čnícího nad řekou, stojí již zmíněná zřícenina. „Některé prameny uvádějí, že jde o zbytky staré kaple nebo viničního lisu, ve skutečnosti hledíme na rozvaliny někdejšího letohrádku,“ dočteme se v tzv. zeleném průvodci Praha – vnější části. „Roku 1622 tady byla pražským měšťanem Jindřichem Žežulem založena vinice. Jeden z dalších majitelů Servác Engel dal po roce 1650 postavit ‚lusthaus‘ (letohrádek) na místě, odkud se otvíral báječný pohled do vltavského údolí. Pohled zůstal, letohrádek zchátral…“

Což je pravda. Pohled na říční záhyb, Císařský ostrov, ale i mnohem dál, například na siluetu hotelu International či Pražského hradu je odtud ovšem nadále impozantní.

K dalšímu cíli nás vede zprvu červeně a poté modře značená turistická stezka. Činí tak zhruba tři kilometry, které Babu dělí od – Houslí. Název patří přírodní památce na západním okraji Lysolají.

Nejprve jdeme podél Lysolajského potoka, míjíme kapli Panny Marie – abychom po dalších dvou stech metrech opustili modrou značku a sledovali mírně vpravo odbočující trasu naučné stezky. Vede nás úzkým údolím až na jeho slepý konec – před nějakých třicet metrů vysokou půlkruhovou skalní stěnu.

Houslový kaňon vytvaroval dnes již neexistující potok „ve vrstvách spraší, pískovců, opuk a břidlicí“, uvádějí Mapy.cz. Malým obchvatem se lze dostat i na svrchní obvod rokle a pozorovat ji z nadhledu.

Závěrečná etapa má svůj počátek u blízkých severních sousedů – v pražském Suchdole. Severozápadně od této městské části se nachází vcelku nevelká, na délku zhruba 800metrová skalnatá lokalita, která rovněž naplňuje představu tuzemské „divočiny“. Stoupáme na buližníkový hřeben Kozích hřbetů.

Příchozím je tu průvodcem zelená turistická značka – a především ostře řezané skalnaté vrcholy táhlého území, na něž není obtížné vystoupat a užít je jako řadu přírodních rozhleden. S vyhlídkou na jedné straně na suchdolský okraj městské zástavby, na straně druhé již do středních Čech, konkrétně na obec Únětice a její blízké okolí.

Lokalita vstoupila v roce 1928 významně do historie – byl tu nalezen bronzový poklad: šest dýk s příslušenstvím. Odborníci zmíněný nález hodnotí jako jeden z nejvýznamnějších ze starší doby bronzové ve střední Evropě.

Než se na cestě stočíme na severovýchod a ze zelené trasy vkročíme na modrou, nebude od věci zmínit jeden místně dominantní vrch. Vypíná se nad Úněticemi, jmenuje se Holý a k návštěvě vybízí svou Alšovou vyhlídkou… To se již postupně noříme do přírodní rezervace Roztocký háj – Tiché údolí, kopírujeme trasu Únětického potoka, procházíme táhlým údolím stále ještě lemovaným strmými skalami a jsme stále blíž cílové stanici.

Tou je areál zámku v Roztokách u Prahy, konkrétně ta část, v níž Středočeské muzeum od předloňska nabízí návštěvníkům cestu do časů dávno minulých… Už sám vstup do stálé expozice nazvané Archevita – stopami věků (umístěna je v bývalé stodole hospodářského dvora zámku) je originální: do nitra prostoru o dvou podlažích vede část neolitického domu. Zdaleka se ale nejedná o jedinou věrnou rekonstrukci pravěkých obydlí.

Období pravěku až raného středověku přibližují rovněž ukázky řemeslných postupů, holografické projekce, videomapping… V přízemí se návštěvník může cítit jako v technologicky oživlém krytém skanzenu; když vystoupá do prvního patra, ocitne se v galerii s plejádou nejvýznamnějších předmětů archeologické sbírky muzea. K dispozici jsou i interaktivní dotykové obrazovky, které doplňují informace a povyšují výsledný dojem. Důstojné finále cesty vedené nejen pražskými skalami.