Prašná brána sloužila kdysi jako sklad munice

Původní Horská brána byla postavena v 1. polovině 13. století coby součást městského opevnění. U její paty končila důležitá cesta z nedaleké Kutné Hory, po které se do královské pokladny přiváželo vytěžené stříbro.

Do sídla českého panovníka – do tzv. Králova dvora, který stával v místech dnešního Obecního domu, se na sto let přesunulo veškeré dění (od roku 1383). I přes význam místa si sousední Horská brána podobné výsadní postavení nepodržela. Ba co víc, pro svůj žalostný vzhled byla nedlouho před svým zbouráním nazývána dokonce branou Odranou.

Její definitivní konec přišel s rozhodnutím Karla IV. o vybudování Nového Města pražského. V důsledku toho pozbylo tehdejší městské opevnění svého významu a osud Horské brány se tak naplnil.

Naštěstí ne definitivně. Na konci hradebního příkopu, v jehož koridoru dnes proudí davy lidí ulicí Na Příkopě, začala růst roku 1475 brána nová – reprezentativnější a výstavnější. Založena byla na samotném dnu tehdejšího obranného příkopu v hloubce devíti metrů pod dnešním povrchem. Na své dokončení si však počkala 117 let.

Poté, co se roku 1483 královské sídlo opětovně vrátilo na Pražský hrad, nebyl totiž důvod spěchat s jejím dokončením.

Při pruském obléhání Prahy se na jejím vzhledu roku 1757 negativně podepsaly dělové koule pruských dělostřelců. Částečně tak vzala za své výzdoba od sochaře Matyáše Rejska, kterou dnes připomíná již jen několik replik umístěných ve výstavních prostorách 1. a 2. patra. Důvodem k ostřelování věže mohl být sklad střelného prachu, který našel v jejích prostorách dočasné působiště.

Označení Prašná si tak nese právě od konce 17. století, kdy sloužila právě jako skladiště. Nebylo však pochyb o výhodnosti tohoto místa pro armádu. Kasárna totiž sídlila jen nedaleko – v místech dnes stojícího OC Palladium.

Strategická lokace věže jen nedaleko od hlavního stanoviště posádky eliminovala v případě nežádoucího výbuchu možné ztráty na životech vojáků a naopak nabízela rychlou mobilitu v případě nečekaných bojů.

Naštěstí k destruktivnímu výbuchu, při němž by věž byla nadobro zničena, nikdy nedošlo. Další podstatnou změnu v historii Prašné brány přinesl rok 1823, kdy byly na vrchol věže osazeny hodiny. Nebyla to však změna zdaleka poslední. Dnešní podobu v novogotickém slohu získala Prašná brána až při rekonstrukci v 80. letech 19. století. Zasloužil se o ni architekt Josef Mocker.

Plastiky osázené na bočních stěnách brány upomínají na věhlasné panovníky: Jiřího z Poděbrad a Vladislava II. Jagellonského (na straně směřující do Celetné ulice) a dále císaře Karla IV. a Přemysla Otakara II. (na opačné straně směřující na náměstí Republiky).

O další výzdobu Prašné brány se postaraly sochy svatých, Adama a Evy, znaky českých zemí a různých alegorií. Pozorní pozorovatelé naleznou ve výzdobě i erotické motivy. V části sousedící s Obecním domem objevíte zvláštní výklenek. Zasvěceným napoví, že sloužil jako středověká toaleta.

V 15. století sídlila v kasárnách vedle věže královská garda, které velel Jan Žižka z Trocnova. S děním svázaným s Janem Husem, Janem Žižkou, Janem Roháčem z Dubé či Jiřím z Poděbrad Prašná brána přímou historickou souvislost nemá. Snad jen, že posledně jmenovaný – jediný husitský král – sídlil kdysi v objektu Králova dvora, sousedícího s věží.

Za zvuku husitských chorálů jsou ve dvou sálech k prohlédnutí kopie artefaktů z 15. století včetně zbraní, důležitých listin, dobové keramiky, repliky dávného oblečení, včetně rytířské zbroje. První patro zdobí alegorická scéna s husitskými bojovníky. Odměnou za zdolání 186 schodů je skvostný výhled z výšky 44 metrů na okolní pražské dominanty.

Patří k nim bezpochyby památník na Vítkově s jezdeckou sochou Jana Žižky z Trocnova, panoráma Pražského hradu, Královská cesta i třeba ojedinělý pohled na rozlehlé střechy sousedního Obecního domu.