Po stopách Šikmého kostela aneb Putování Karvinskem a Ostravou

Jenže zvlášť na území staré Karviné (Karvinné), která už dnes neexistuje, mohou tápat. Kromě kostela svatého Petra z Alkantary, který dal titulu název, a hřbitova na druhé straně čtyřproudé silnice směrem na Ostravu totiž z širšího centra někdejšího dvacetitisícového města vlivem poddolování nic nezbylo.

Na cestách, kolem nichž vyrostl les z náletových dřevin, a pěšinách vedoucích přes louku si už městský ruch lze jen představovat. Abychom nebloudili, provedla nás dějištěm Šikmého kostela jeho autorka. Zdaleka jsme však neprošli všechno.

Hlavně o víkendech prý kolem kostela, který je šikmější než věž v italské Pise, bývá živo. V současnosti to vypadá, že vzhledem k okolnímu terénu leží v dolíku, ale v roce 1894, kdy trilogie začíná, stál na kopci. Kvůli těžbě uhlí postupně klesl téměř o čtyřicet metrů. Barbora, kterou v prvním díle probudilo zlé tušení, tedy ke kostelu běžela nejprve z kopce a potom zase nahoru. Tehdy při důlním neštěstí zahynuli její manžel a syn, ale událost poznamenala osudy i dalších postav.

Pomník 235 obětem se nachází na hřbitově přes silnici. „V době, kdy neexistovalo žádné sociální zabezpečení, byla smrt živitele rodiny, nedej bože ve třech generacích, opravdová tragédie. Ženy sice mohly pracovat, ale kdo by se staral o děti?" říká Karin Lednická u pamětní desky, kde se tu a tam pod sebou objevují jména dědy, otce i syna.

Během druhé světové války, přesně sedmačtyřicet let od závalu, který mu zabil tátu, sem vzal Ludwik syna Wojtka, aby se od něho nechal ujistit, že se nikdy nebude plést do politiky. Kousek od pomníku jsou pohřbeny skutečné předobrazy Barky a Ludwika, kterým kvůli vzájemné příbuznosti svatbu musel posvětit papež.

Autorka románu, která při psaní vychází i z vyprávění pamětníků, jejich vnučce slíbila, že konkrétní hrob neprozradí. Můžeme se vypravit alespoň k oběma šachtám, kde Ludwik pracoval. Na dohled od kostela, vzdušnou čarou asi půl kilometru, stojí již nefunkční důl Gabriela, odkud hrdina knihy odčerpával vodu. V roce 1924 tu došlo k výbuchům, které si vyžádaly patnáct životů a velké majetkové škody.

Ludwik si pak našel práci ve strojovně dolu Barbora, kam si k sobě za druhé světové války vyškolil Wojtka. Důl včetně věžičky strojovny dodnes stojí, ale také je mimo provoz. Od Gabriely k němu dojdete asi za čtyřicet minut. Po cestě se můžete řídit informačními cedulkami s dobovými fotografiemi instalovanými nadšenci ze spolku Stará Karvinná.

I Karin Lednická by si přála, aby zanedbaná oblast, na které se historie a uhelná těžba tolik podepsaly, získala důstojnější podobu a sloužila třeba jako výletní lokalita nebo muzeum pod širým nebem.

U jedné z městských tepen, která je dnes označena cedulkou Slezská, i když charakterem jde o lesní cestu, vás jistě zaujmou takzvané einmannbunkry. Ty sem nechali za druhé světové války instalovat Němci k ochraně nedalekých pracovních táborů, dolů a nově vznikající elektrárny, na jejíž stavbě se podíleli židovští zajatci, jak je také zmíněno ve druhém díle Šikmého kostela.

Naproti židovskému lágru, jenž se nacházel u stále existujícího komplexu (dnes slouží jako teplárna), byl tábor pro sovětské zajatce, o kterých vypráví především Olin muž.

Italští vězňové, mezi nimi i Fortunato, byli internování nedaleko nového bydliště Pospíšilových v ulici Na Cihelně, která je dnes označena cedulkou Cihelní a je kolmá na Slezskou. Poblíž křižovatky vedla hranice mezi koloniemi Rajkova a U Závodní nemocnice, kde docházelo k potyčkám mezi dětskými partami. O tom se Karin Lednická rozepíše ve třetím díle.

V Závodní nemocnici z roku 1897, na kterou také upozorňuje cedulka, pracovala Barka jako pradlena a později se v ní léčila se srdcem. Když tudy její dcera Ženka chodila do školy, zdravila pokuřující lidi před budovou střídavě česky a polsky. Naproti objektu, který byl zbourán počátkem 60. let minulého století, stál kříž, stejně jako jinde ve Slezské ulici. Obě místa spolek Stará Karvinná upravil a k jednomu přidal i lavičku.

Cestou od dolu Barbora, který Karin Lednická zmiňuje i v souvislosti s popravou dvanácti polských havířů, narazíte v Havlíčkově ulici na cedulku s fotkou školy, do které začala Ženka chodit, když se rodina po výbuchu na Gabriele musela odstěhovat z poškozeného domku.

O kousek dál stával Dům spolku katolických dělníků zvaný Praca, kam chodil Ludwik na pivo. Jednou tu potkal bývalého spolužáka, který mu pomohl sehnat práci na Barboře. V roce 1936 tady při rvačce kvůli politice Tomkovi vyrazil zub.

Pokud se od kostela svatého Petra z Alkantary vydáte na druhou stranu směrem k Darkovu, kde Julka vítala lázeňské hosty a za první světové války pečovala o vojáky v lazaretu, za pár desítek minut dojdete na místo slavného Larischova pivovaru, v němž pracoval Jurek. Dnes tu však najdete jen rybníky. Ani z někdejšího hraběcího zámku, kam se sjížděla evropská smetánka, obklopeného „nejkrásnější zahradou široko daleko", o kterou pečoval Leon, nic nezbylo.

Tato oblast podél silnice na Stonavu (dříve Zámecké), v níž žili někteří hrdinové knihy, je zarostlá náletovým lesem. Marně byste tu hledali i kostel svatého Jindřicha nebo radnici. Vše padlo za oběť těžbě uhlí. Ještě tak v areálu darkovských lázní narazíte na některé budovy z románu včetně Společenského domu a také na památkově chráněný most přes Olši, který se budoval v druhém díle. Stojí i kostel Narození Panny Marie v nedaleké Orlové, jehož počátky sahají do první poloviny 13. století, ačkoli téměř celé původní město zničila důlní činnost.

Ze schodů kostela sledoval dvacetitisícová shromáždění na náměstí literární učitel Antonín Pernica, který chtěl po první světové válce navrátit Těšínsko do „lůna mateřského národa" a ze staré Orlové v rámci regionu udělat centrum kultury a vzdělanosti. Gymnázium, na kterém studovala Ženka, už však nenajdete. Více „kulis", v nichž se pohybují hrdinové Šikmého kostela, se dochovalo v Ostravě, kam cesta lokálkou z Karvinné trvala hodinu.

Dráha končila u Černé louky, tehdy zasypané haldami, na kterých na počátku 20. let 20. století vznikal zábavní park Tivoli.

Stejnou trasu Jurek absolvoval s bratrem Tomkem mnohokrát, aby si v jednom z podniků pod „laubama" užili s povolnými děvčaty. „Lokálka už projíždí mezi dvěma haldami, za nimiž se začíná vynořovat střed Ostravy," píše Karin Lednická, když sem míří Jurek s Julkou. Chtějí se projít podél Ostravice, ale ta je špinavá a páchne od struskových hald a splašků z kolonií, takže to manželé u „nýtovaného", dnešního Sýkorova mostu otočí.

Julčinu pozornost poutaly nádherné budovy a čilý ruch, který v té době Ostrava zažívala. Zamilovala se do pudrově modrých střevíců od Bati na Masarykově náměstí. Tam si také s Jurkem vyhlédli balkon v prvním patře tehdejší kavárny Union (dnes Moneta), kde popíjeli víno. Právě tady Julku oslovila paní Raab, členka výboru Československého červeného kříže, s nabídkou práce v ostravském chudobinci.

Později se Julce ve svém bytě na náměstí svěřila, že miluje architekturu staveb, které teď ve městě vznikají, a že se budou s manželem stěhovat do jedné z vil u Komenského sadů na nábřeží. Zmínila se také o Nové radnici, která má stát nedaleko. „Město vzkvétá do velkolepé krásy," říká Marie Raab v knize. Karin Lednická potvrzuje, že Ostrava za Rakouska a první republiky mohla co do společenského vyžití konkurovat mnohem větším městům.

Po smrti manžela, jehož srdce nevydrželo předválečné politické napětí a odstávku pivovaru, se Julka do Ostravy přestěhovala. Několikrát k sobě pozvala Ženku, se kterou si vyšla do Národního divadla moravskoslezského (dnes Antonína Dvořáka) a do kavárny Savoy, u které Julka bydlela.

Prošli jsme také Ženčinu cestu od konečné lokálky na dnešním Smetanově náměstí k Julčinu domu v Zámecké ulici, z něhož bylo vidět na někdejší obchodní dům Bachner (dnes Zábavní centrum Horník), památkově chráněné dílo architekta Ericha Mendelsohna.

V závěrečné scéně druhého dílu šla Ženka dnešní ulicí 28. října, v jejíž dlažbě narazíte na ukázky kolejí, které v době Šikmého kostela vedly z Bohumína do Karviné. Jakmile zatočila do Zámecké ulice, kousek před obchodním domem Bachner spatřila dílo zkázy. Z tetiččina domu zbyla jen spodní část fasády a hromady sutin.

„Zámecká to schytala naplno, paní," řekl jí kolemjdoucí. Dodnes jsou v ulici patrné proluky po domech zničených během amerického bombardování v srpnu 1944, které připomíná pamětní deska. Místo toho Julčina ale stojí jiný.