Po skvělé vyhlídce u Krakonoše údolní cestou podél zpěněných vod Bílého Labe

Od ikonického železobetonového mostu přes Labe (jehož dva bílé oblouky zdobí takřka každou fotografii z tohoto horského střediska) se po červené turistické značce vydávám příkře vzhůru. Startuji v nadmořské výšce 718 metrů.

Po Staré Bucharově cestě, nesoucí jméno řídícího učitele z Dolních Štěpanic a jednoho ze zakladatelů turistiky v Krkonoších Jana Buchara, zahajuji výstup na Kozí hřbety.

Trasa vedoucí jižním úbočím do východní, přístupné části strmého hřebene nabízí zejména od chvíle, kdy se vzdaluji od špindlerovské části Svatý Petr, nádherné výhledy. Jeden za druhým.

Po zhruba šesti kilometrech stanu na vyhlídkovém vrchu Krakonoš (to již v nadmořské výšce 1422 metrů), ovšem vyhlídková je celá trasa. Smrkový porost s přibývajícími metry střídá kosodřevina a holé, kamenité pláně, dokonalému rozhledu tak absolutně nic nebrání.

Výrazně svažitý terén je jedním z příkladů opravdu kouzelné tuzemské přírody. V 16. a 17. století se tu těžily měděné, arsenové a stříbrné rudy, ale to již dávno zavál čas, o připomínkách těch dob se lze dočíst, v terénu samém nic neruší…

Po pravici se svahy noří do Hrazeného a Loveckého dolu, nad nimi se vypíná majestátní Luční hora (1555 m n. m.), k zaznamenání jsou i lesknoucí se stužky potoků a vodopádů, před dvousetmetrovou odbočkou na vrchol Krakonoše je v dálce k vidění charakteristická silueta Sněžky. Ta dálka ostatně už není nijak závratná, něco přes pět kilometrů.

Z Krakonošovy vyhlídky je dokonalý výhled na západní část Krkonoš – a rovněž na sever, do hlubokého údolí, kam už za chvíli sestoupím.

Od Krakonoše pokračuji po červené ještě asi necelého půldruhého kilometru, krátce před Luční boudou ale prudce měním směr, a to doleva – po modré se nořím do údolí Bílého Labe.

Zpočátku mírné klesání časem zvýrazní svůj sklon, cesta z písčité vcelku svižně změní podklad do místy izolovaných kamenů; přesto nic neschůdného. To již začínám slyšet – a brzy i vidět – prudce tekoucí Bílé Labe.

Horská říčka pramení v nadmořské výšce 1432 metrů na Úpském rašeliništi, do soutoku s Labem krátce před Špindlerovým Mlýnem urazí něco málo přes osm kilometrů, ovšem ty stojí za to. Řítí se romantickým divokým dolem ledovcového původu, skáče přes četné balvany, vrhá se vpřed v podobě peřejí a vodopádů – těm nic neubírá na přitažlivosti tvrzení odborníků, že se vesměs jedná o vodopády tzv. nepravé. Nepravé, ale krásné. Krkonoše na naše poměry s nimi opravdu nešetří.

Dobře viditelných vodopádů je na trase víc, zvláštní pozornost při dnešním putování zaměřím na Lavinovou peřej a Velký vodopád (společně s cestou Kozími hřbety jsou obsahem přiloženého videa).

Lavinová peřej se uvádí jako první výrazný stupeň na Bílém Labi. Na délku má přes sto metrů, překonává převýšení 24 metrů. Vcelku bezproblémově lze sestoupit do bezprostřední blízkosti pádící vody, na rozsáhlé žulové plotny, po nichž a kolem nich se vodní tok valí.

Pod boudou Bílého Labe se lze podobně kontaktně přiblížit Plotnovému vodopádu, dále zmiňme mj. Balvanový vodopád či vodopád Velký skok. To se již dostávám na západní konec údolí. Zhruba dva kilometry před Špindlerovým Mlýnem vábí turistovu pozornost Velký vodopád.

Největší a pravděpodobně nejznámější vodopád na Bílém Labi působí tak trochu jako čtyřicetiprocentní verze Mumlavského vodopádu. Místo z desetimetrové výšky voda padá ze čtyř metrů, vodopád je poměrně široký a zejména – jak bylo skutečností i začátkem letošního června – potěšitelně vodnatý. Navíc je velice snadno přístupný, burácí v těsném sousedství modře značené turistické stezky.

V tu chvíli jsem již zhruba kilometr před soutokem Bílého Labe a Labe, dalších dva a půl kilometru zbývá do centra Špindlerova Mlýna, výchozího bodu této cesty.